>> Home Sweet Home

Hailie procházela se skloněnou hlavou Příčnou ulici. Měla na něco chuť a vzpomněla si Jiley, jak ji říkala, že by se mohly setkat ve zmrzlinářství. "Snad tu na ni narazím," řekla si nahlas. Zastavila se a dychtivě koukala na nápis. "Zmrzlinářství Floreana Fortescuea," přečetla nahlas. Vstoupila dovnitř a podívala se jakou mají zmrzliny. Objednala si citronovou a sedne si blízko k výloze, aby mohla pozorovat kolemjdoucí. "Třeba zde zahlídnu i Jil," napadlo ji nahlas. Ujídala zmrzlinu, která se ji rozpouštěla na jazyku. Už se těším, až pojedu společně s Jil do Bradavic. Pomalu ujídá zmrzlinu a kouká ven.

Leslie byla konečně vypuštěna na Příčnou ulici na vlastní pěst. Přiletaxovala totiž se starším bratrem, který měl podle všeho rande, a nechal malou sestřičku napospas ruchu Příčné. Ne že by jí to vadilo, naopak - byla mu za to dokonce vděčná. Vyškemrala pár drobných, aby si mohla zajít koupit zmrzlinu, a vyrazila do vyhlášeného zmrzlinářství pana Fortescuea.
Měla dobrou náladu, ale přesto se nezapomínala šklebit na lidi, co procházeli kolem, hlavně na vymóděné kouzelnice a jejich dcerky, co vypadaly jako panenky navlečené do nechutně růžových šatiček. Z takových pohledů jí bylo špatně, ale zvládla se na ulici nedávit - vážně netoužila po tom, aby přilétl pohlavek od nějakého cizího kouzelníka bez špetky smyslu pro humor. Potkan, jenž dostal to supercool jméno Keksík, jí vysedával na rameni a neustále kmital vousky. Mladá kouzelnice si na něj však dávala bedlivý pozor. Odkudkoliv se mohla vynořit sova a vybrat si Keksíka jako lahodný oběd. Leslie sjela rukama k pasu, aby si vytáhla výš džíny zkrácené do kraťasové verze. Sice je držely modré kšandy, ale přesto jí kalhoty trochu padaly a ona byla líná, aby kšandy trošku zkrátila. Díky tomu, že na sobě ještě navíc měla kostkovanou košili a prošlápnuté tenisky, vážně vypadala spíše jako chlapec, než jako malá slečna. To bylo ostatně jejím cílem.
Jakmile došla před zmrzlinářství, zazírala na vývěsní štít a div se přitom mlsně neoblízla. "Dáme si zmrzku, jo?" prohodila ke svému potkanovi. "Nechám ti kornout, Keksíku. Stejně mi nechutnají." Vzala za kliku a s cinknutím zvonku nad dveřmi vešla dovnitř. K jejímu překvapení tu skoro nikdo nebyl, a tak přešla rovnou k pultu, aby si vybrala zmrzlinu. "Brý den. Dala bych si tu melounovou, sím. Dva kopečky," broukla mlsně a přitom prstíkem ukázala na vysněnou pochoutku, aby snad nedošlo k omylu a skutečně dostala právě tu zmrzlinu, po které tak hrozně moc toužily její chuťové buňky. A Keksík taky.

_________________

Arsen dorazil hlavním roštem na veřejném prostranství, kudy proudila spousta jiných kouzelníků, takže musel i se svým vypelichaným doprovodem rychle popojít a uhnout z cesty. Pustil menšího ze psů na zem a doufal, že se nerozpadne; pevněji uchopil obě vodítka a vydal se s oběma přestárlými hafoni paní Rawtunové Příčnou ulicí.
Tady drtivě převažovaly špičaté klobouky a boty, takže oba hafoni působili ledově klidně a nezdálo se, že na někoho v nejbližší době skočí, aby ho roztrhali. Oba hafoni ale byli také cítit maličko zatuchle, jako kdyby před týdnem zemřeli a Igor je přivedl zpátky k životu, takže Arsen doufal, že nepotká někoho známého. Venčit tyhle dvě chodící mrtvoly bylo možná spíš za trest - zatnul zuby a snažil se tvářit, že se psům na hřbetě vůbec neusazují mouchy z nedalekého soudku s úhořími ledvinkami.
"Ale fuj, to nežer," zaúpěl Arsen, když chvilku nedával pozor a jeden z hafoňů si posloužil zrezlou, odhozenou plechovkou. Nevypadalo to, že by mu vadilo, že její okraje jsou zubaté a ostré. Ještě si odříhl a Arsen si v duchu povzdechl.
Jenže to nevydýchal. Uvědomil si, že zanedlouho bude míjet zmrzlinářství, a to považoval za ideální místo, kde by mohl povznést duši nad krušný úkol tohoto dne, totiž přivést psy zpátky k paní Rawtunové bez toho, aby jí k nohám zase vyvraceli kovošrot. Hafoni táhli jako diví, ale často na špatnou stranu, jak je vábil prapodivný zápach vycházející z bočních uliček.

_________________

Davem čarodějek a kouzelníků se proplétala Uru a Čokoláda. Kočičí slečna, jež se věrně držela paničce v patách, sice stále ještě vypadala jako kotě, ale během toho roku v Bradavicích, plus dva měsíce prázdnin, se naučila se se vší elegancí vyhnout srážce boty s její oslnivou srstí černou jako noc... a také jak se chovat jako dáma. Uru, jejíž vztah se svou kočičí společnicí se během té doby pořádně utužil, měla pocit, že Čokoláda dospěla nějak rychleji, než se čekalo.
Především se začala chovat důstojněji a přestala se honit za vším, co se mihlo v koutě, přestože zvědavostí Uru stále skvěle sekundovala a slabost pro klubíčko s rolničkou také ještě nedokázala plně ovládnout.
A nebo si prostě jen zvykla na lidi a přišla na to, že um správně se předvádět může být pozoruhodně užitečný.

"Arsene!" vypískla Uru, jakmile kamaráda zahlédla před zmrzlinářstvím. Ihned se vydala tím směrem.
"Co to je za zom... éé, roztomilé pejsky?" opravila se hladce a zvědavě vykulila oči na dvě psí vykopávky, které Arsen zjevně právě venčil.
Čokoládě stačil jeden pohled a bleskově se Uru vyškrábala na rameno, odkud na hafany shlížela s pohrdavým pobavením někoho, kdo si je plně vědom své pozice těsně za hranicí dosahu svého úhlavního nepřítele.
Přestože k jakýmkoliv jiným zvířatům Čokoláda obvykle přistupovala se zvídavostí sobě vlastní, strach ze psů tvořil nepřekonatelnou propast.

Když dlouho Jil nepřicházela, tak i přesto si Hailie vychutnávala zmrlinu. Koukala se po dalších přicházejících a a při tom měla v sobě půlku zmrzliny. Podívala se na hodiny kolik je. Nikdo ji zatím nijak nesháněl. Zřejmě to nijak ani rodičům nevadilo, že je déle mimo domov. Dneska asi už Jil nepříjde. Pomalu dojídala zmrzlinu. "Moc tu teda lidí není," řekla. Usmála se a koukla ven. Za chvíli se jede do Bradavic. Nechtěla si nijak lámat hlavu nad tím jak dlouho vydrží v Bradavicích, protože si je hlavně chtěla užít.

Jakmile Leslie obdržela zmrzlinu, kterou si poručila, navíc dva rozhodně neošizené kopečky, jež přetékaly z kornoutu, rozpustile se zazubila a s cinknutím a poděkováním položila na pult příslušný obnos. Vzápětí do melounové zmrzky namočila ukazováček a natáhla ho k potkanovi na svém rameni, aby si Keksík taky pochutnal. Byl totiž dokonalá popelnice a sladké naprosto zbožňoval, takže mu ho Leslie, dobrá to dušička, neodpírala.
Sotva si párkrát lízla, když zaslechla čísi slova. Stočila pohled k nějaké holce, co tu trčela zřejmě sama, sjela jí zkoumavým pohledem a zašklebila se. "Ty trpíš samomluvou nebo co?" zeptala se jí, aniž by zbytečně chodila kolem horké kaše, a přitom na ní zírala jako na báječný vesmírný exemplář, jako na tvora z jiné planety. A zákeřně tak trochu doufala, že dívku přepadne hysterický záchvat, jakmile spatří Keksíka na jejím rameni.
Chlapce s hafoni a dívky s kočkou si všimla skrz výlohu jen koutkem oka a nevěnovala jim příliš velkou pozornost. Teď jí zajímala tahle podivná osoba povídající si sama se sebou.

_________________

Podívala se na dívku, která ji oslovila. "Ne netrpím. Měla bych snad?" Zeptala se ji podezřele. Pohledem zahlédla na jejím rameni potkana. Jen na něho na pár sekund pohlédla a pak se dál věnovala zmrzlině. "Neznamená, že když člověk mluví sám pro sebe musí mít hned nějakou poruchu," dodala. Dívka se ji zdála, ne moc zrovna příjemná. Pomalu dojídala zmrzlinu. Říct 'ahoj' by ji taky nijak neuškodilo. Podívala Podívala se na ni jako by čekala na nějaký výbuch nebo dokonce svoji vlastní smrt. Potkan se ji zalíbil, ale nemusela ho mít doma. Nijak ji ani nevadili. Má, ale štěstí, že tady nemám Grace. Jen se na ni nevinně usmála, aby zakryla své myšlenky.

"Maminko, maminko! Že pustíš hodného Darrela do Zrmzlinářství? Prosím, prosím! Fakt tě moc prosím," běhá kolem pultu v malém knihkupectví na rohu příčné ulice už bezmála pět minut a snaží se umluvit svou matku, která stále vrtí hlavou a nepatrně se mračí. Vypadá to ale, že to Darrel nevzdá. Nesmím se vzdát! Za chvíli mi to už určitě povolí. Radella se však otočí od Darrela a vydá se hledat do skladu další krabice plné knížek. Tentokrát to budou pravděpodobně učebnice, protože školní rok se víc a víc blíží. Na to Darrel teď ale rozhodně nemyslí. Hůlku musel odevzdat hned po příchodů domů z Bradavic, protože kouzlit ze zákona nesmí a nikdo mu v tomhle nevěřil. Riskovat malér u samotného ministerstva Jaren rozhodně nehodlal. "Maminko?" popoběhne za ní do skladu. "A když ti pomůžu s touhle krabicí, pustíš mě? Vždyť to není daleko. Hned na proti!" Teda skoro...
Radella už pomalu začne ztrácet trpělivost. Zhluboka se nadechne, sehne se k zaprášené krabici a pomocí kouzla z ní vyndá hromádku úplně nových knih. Po Darrelovi střelí vážným pohledem, pak se mu ale pouze vyhne a vrátí se do svého malého, soukromého knihkupectví. Netrvá to dlouho a ozve se za ní znovu cupitání. Tentokrát už hoch ale nic neřekne, protože ho vysoká, štíhlá žena předstihne. "Pustím, ale až dorazí Brook. Takže na ní musíš počkat," na první pohled se tohle zrovna nestřetne s Darrelovým nadšením, nakonec si ale uvědomí, že lepší než nic, a tak zůstane sticha a pomůže dát mamce knihy do regálu. Když se o několik minut zjeví Brook ve dveřích, Darrel nadšením vykřikne: "Spása! Má spása! Hurá! Ségra, miluji tě! Zachránila si mě!" s tím kolem ní proběhne, aniž by se rozloučil nebo si vyslechl, že se nemá nikde zdržovat. Do Zmrzlinářství vtrhne, že se málem přerazí o práh, a aniž by si všiml cizích dětí a Arsena, přilepí se na sklo se zmrzlinou. Už přemýšlí, kolik si dá kopečků a jaké. A když už to vypadá, že se nemůže rozhodnout, otočí se a podívá se po ostatních. "Co myslíte, která příchuť bude nejlepší? Fakt se nemůžu rozhodnout- Jé, čau Arsene!"

_________________

Oba hafoni se bez otálení pustili do štěkotu, když se na scéně objevila Čokoláda, a oba zněli, jako když trubkou bijete do starých, opuštěných stavebních panelů. Dutě. Jeden z hafoňů se po chvilce sípavě rozchrčel, ale Arsen jen rezignovaně a poněkud unaveně pozvedl ruku na znamení pozdravu.
"Uru! Dlouho jsem tě neviděl..." Matně si vzpomínal, že naposledy to mohlo být ještě někde v lese při společném školním trestu. Utahaně se zmohl na upřímný úsměv. "Tuhle kočku si pamatuju. Není nějaká veliká?" Zatím držel hafoně ze všech sil na vodítku, ale zahlédl stojánek na košťata a rozhodl se psy uvázal bez prodlení u nich, aby se ke kamarádce mohl vůbec přiblížit. To už bylo těsně před zmrzlinářstvím, takže jen co se mu podařilo provázat uzel, promnul si ztuhlé ruce a zalovil v kapse po drobných.
"Taky jdeš na zmrzku?" pousmál se. "Tohle jsou psi jedné staré čarodějky. Vážně nevím, jak to dělá, když s nimi venku chodí ona, ale ji poslouchají na slovo - já už to vzdal." Sešle si povzdechla a pokud Uru neprotestovala, vstoupili společně do zmrzlinářství Floreana Fortescuea.

Uvnitř se nacházely dvě osůbky, které podle velikosti Arsen hned otipoval na předškoláky, aneb čerstvé bradavické masíčka. Jedné z nich seděla na rameni kryska, takže nejistě pohlédl koutkem oka po kočce Uru, jestli není vysloveně lovecky založená.
"Dobré odpoledne," pozdravil a rozhodl se pozdrav vztáhout i na Darrela, který si to do zmrzlinářství přihasil krátce po nich a vypadal, že ho výloha natolik zhypnotizovala, že mu chvíli trvalo, než pobral, že kolem jsou vlastně další lidé. Pohlédl krátce s povytaženým obočím na Uru.
"Ta melounová, co má támhleten kluk, je fajn. Nebo slaninová. Nebo obě najednou," napověděl. Nejlepší podle něj byla kombinace slaninovo-sušenková, ale za to by ho polovina ročníku nejspíš zpranýřovala, protože obvykle vládly ovocné příchutě. Sám se váhavě zadíval přes sklo na neuvěřitelný výběr. Pátral po cedulkách, které občas označovaly nové příchutě, které bylo bezpodmínečně třeba ochutnat.

_________________

"Trošku větší," připustila Uru, ale hned dodala: "Ale stále je to kotě!" prohlásila s přesvědčením, o které by šlo rovnat podkovy.
Čokoláda jen cukla uchem a pošimrala paničku ocáskem na krku.
Dvoum sípajícím psům brzy přestala věnovat pozornost, hrdě zvedla hlavu a tvářila se, že nic neslyší, přestože uši neuhlídala - co chvíli sebou bolestně škubly, když některý ze psů vydal extrémně nepříjemný zvuk.
"Takže venčíš," zopakovala Uru zamyšleně a vrhla na psí zombie pohled plný morbidní zvědavosti. Chvíli uvažovala, jestli se má zeptat, jak dlouho si myslí, že těm hafanům potrvá přeměna na humus, ale nakonec usoudila, že to nemusí přehánět. Věděla, kdy přestat. Většinou.
Když se ocitli uvnitř, Čokoláda okamžitě zpozorněla, protože přítomnost krysy jí ani v nejmenším neunikla. Uru, která ucítila, jak se kočička za jejím krkem napružila, položila ruku na její bok. "Ať tě to ani nenapadne," zavrčela.
Čokoláda se po chvíli uklidnila, ale kmitající ocásek a napřímené uši jasně prozrazovaly napětí a určitý neklid. Zlatovláska věděla, že její kočičí společnice bude brzy potřebovat něco na zabavení. "Poslyš, asi s sebou nemáš klubíčko vlny, co?" zkusila to u Arsena nevinně.
Přibližně v té chvíli dovnitř vtrhl Darrel. Uru mu tak tak uskočila z cesty a s pobaveným smíchem sledovala, jak nalepil nos na sklo. Jich se zjevně vůbec nevšiml, ale stejně utrousila přátelské: "Ahoj, Darrele."
Uru došla až k výloze, mnohem klidněji, než předtím druhé Nebelvíče, nakrčila čílko a přemýšlivě si položila prst na bradu. "Mohla bych to zkusit," připustila, "ale víc mě láká citrón a meloun. To taky nemusí chutnat špatně, ne? Nebo slanina a šunka, to se k sobě tak hezky hodí," nadhodila, ačkoliv obvykle byla spíš pro ty nejšílenější kombinace, jakým její mozek kdy dal vzniknout. Nebo, koneckonců, to nemusel být ani nutně její mozek.