Fergus se očividně nehodlal s tím divným chlápkem o ničem dohadovat, jeho osobu nerespektoval ani trochu a radši se soustředil na to, co se děje na ulici a mezi barikádami, než aby si tu s ním povídal, jako by seděli u čaje a jedli sušenky.
Už už se zrzek chystal konečně vyrazit ze svého úkrytu, když se na scéně objevil zložár a rebelové měli rázem co dělat. Ani Fergus zložár v životě neviděl, ale když ho teď měl před očima, poznal, o co se jedná. Nasucho polkl a kecal by, kdyby tvrdil, že mu nezatrnulo, ale rozhodně se nenechal strachy ochromit a neměl v plánu vzít do zaječích, když tu ostatní zůstávají.
Takže když se k němu přihrnul kněz s tím, že ho přenese do bezpečí, Fergus od něj hbitě uskočil a tentokrát namířil hůlku výhružně na něj. „Tak to ani náhodou,“ prsknul a naježil se jako kocour. „Nikam nejdu, nejsem žádnej srab a zběh,“ pravil a bylo vymalováno, protože když si McIntyre postaví hlavu, nehne s tím absolutně nic. A Fergus rozhodně nebyl výjimkou, spíš naopak.
Než po něm tedy Lair stihl hmátnout a přemístit se s ním pryč, Fergus po vzoru veledruida vzal do zaječích, ale ne úplně; namísto toho se taktéž schoval do vchodového výklenku jednoho z obchodů a doufal, že ti mladí bystrozoři, co jsou kdesi tam vpředu, zložár aspoň trochu nějak zpacifikují. Kdyby to vypadalo bledě, byl připravený vzít nohy na ramena, ale přemísťovat se nikam nehodlal.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Psaní drabblů se zase jednou vyplatilo, kouzlo se povedlo a s tím byla najednou celá věc mnohem snazší. Flann sice stihl začít přemýšlet, jak se zložárem zatočit podle bystrozorských příruček, ale než se stihl dostat k opakovanému použítí partis temporus, cítil, že imperio zabralo a že sesilatel ohnivého hada je teď pod jeho kontrolou. A nebyl to úplně špatný pocit…
„Odvolej tu věc!“ poručil necharakteristicky zvýšeným hlasem, ač by nejspíš stačilo i šeptat. „A pak běž domů a zamysli se nad sebou.“
Nabízela se samozřejmě otázka, co asi tak smrtijed udělá, až se nad sebou doma zamyslí a kletba spadne, ale to teď Flann nemohl řešit o nic víc než fakt, že použil kletbu, která se za normálních okolností nepromíjí. Teď museli máknout, aby měl jeho táta a dalších pár borců na ministerstvu lehčí práci, a to mohl dost zkomplikovat další přiletivší mizera.
Flann ho sice přes barikádu neviděl, tuplem když se pak ještě přikrčil, aby na něj nemohli ti dva zbývající obránci, ale tak nějak se mu zježily chlupy v nose a tušil, že to asi nebude pošťák. Koukl na Aarona, jestli je pořád na pozici, naznačil útok na barikádu a doufal, že to ve dvou dají.
Přemístil se o pár metrů dál, za barikádu, skončil po pravé straně prvního ze smrtijedů a než si stihl pořádně prohlédnout bosse, vypálil po řadovém zmetkovi jedno co možná nejsilnější „impedimenta!“ se záměrem ho odhodit na toho druhého.
Ovšem kdo ví, jestli hůlka už nebyla utahaná nebo tak něco.

Mimo herně:
Impedimenta +4 věk, +3 talent, +2 úroveň, +2 řád, +1 bystrozor

Flann O'Fearraigh rolled 1d10:
2

_________________

Brághadach trochu litoval, že mu na finální ofenzivu nezbyl žádný kouzelný nápoj, ale do krytu nakonec doběhl v jednom kuse a ani se moc nezadýchal. Až tam si všiml, že zložár jde nejspíš po někom jiném, ale těžko mu ten egoismus vyčítat – přeci jen byl zvyklý na to, že je středem pozornosti právě on sám.
Kněze nikde neviděl, a neviděl by ho ani kdyby ho napadlo se koukat po střechách, protože byl prakticky přímo nad ním, zrzka zahlédl na druhé straně ulice, zmerčil i nějaký šrumec v nepřátelském opevnění, jenže co tak měl asi dělat, hm? Na to, aby po zbývajících smrtijedech hodil bitevní žaludy, byli tito příliš daleko, na hada z pekelného ohně neznal vhodná protikouzla a z většiny barikád v nejžhavější zóně teď byla díky zložáru hromádka popela, takže nějaké pobíhání sem a tam bylo poměrně riskantní. Jenže když si všiml, že se k zemi na té horší straně ulice snáší sloupec černého kouře, pochopil, že tam přeci jen k něčemu být může, i kdyby měl jenom někomu barbarsky vrazit hůlku do oka.
A tak se jenom přesvědčil, že enpísíčka se takticky rozestoupila co nejdál od sebe, aby představovala co nejméně lákavý cíl pro zložár, a vyběhl k barikádě na druhé straně. Krytí sice neměl, ale tou dobou už spatřoval záblesky, tak doufal, že na něj nebudou mít kapacity.
A ano, možná ho cestou napadlo, že to přemisťování možná není zas tak špatný nápad...

_________________

Ronovi se celkem ulevilo, když se ukázalo, že Flann dostal zložár, respektive smrtijeda, který jej vyčaroval a ovládal, pod svou nadvládu. Zkrátka si ho obtočil kolem prstu, i když ne zrovna pěkným způsobem - kletba, která se nepromíjí, totiž nebyla žádné trapné kouzlo, ale kurevsky černá magie. Jenže zoufalá situace si žádá zoufalé činy, víme.
Smrtijed byl zpacifikován, zložár též, a oni se mohli vrhnout na zbývající černokabátníky, které Aaron předtím svými kouzly tak hezky držel za barikádou, aby nemohli na Flanna. Když si všiml náznaků bývalého spolužáka, jednoduše přikývl, protože nebyl debil a pochopil, co se po něm chce, a vyrazil k barikádě. Za tu vpadnul na opačnou stranu, než Flann, a nijak se s kouzlením nezdržoval. „Petrificus totalus!“ štěknul a bylo vymalováno, snad.

Mimo herně:
Petrificus totalus +10

Aaron Pärnoja rolled 1d10:
3

_________________

Fergus sledoval dění okolo zložáru z výklenku, kam před chvílí zahučel, a byl připravený vyrazit někam jinam, kde bude bezpečněji, kdyby bylo třeba. Vypadalo to ale, že se někomu podařilo zložár vyřešit, stejně jako smrtijeda, který ho ovládal. A Fergusovi, čím déle stál na jednom místě, tím více mu klesala hladina adrenalinu v krvi a opouštěla ho odvaha.
Zřejmě i proto se rozhodl dát si sprint Příčnou ulicí k místu, kde se pořád ještě něco dělo. Nechtěl se zkušenějším plést pod nohy, to rozhodně ne, ale kdyby bylo potřeba, byl odhodlaný pomoct. A tak si zasprintoval nějakých padesát metrů, kolem barikády a kupředu, kde se schoval za kamennou stěnu a čekal, co se z toho všeho vyvrbí. Hůlku samozřejmě nepouštěl z ruky ani na chvilku a zatímco se krčil za barikádou, snažil se uklidnit splašené srdce, které mu teď bušilo až v krku.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Lair sledoval, jak oheň pohltil jeho kouzla, ale vesměs se nic extra nedělo, možná jen na chvilku pozastavilo nebo tak něco. Taška na střeše klouzaly a Lair se zašklebil, když mu k nosu vystoupal pach kouře, dal se poznat pach sežehlé půdy a seškvařeného masa. Jak tak sledoval ohnivého tvora, to, jak se oheň převaluje dostal Lair zvláštní předtuchu. Hledá a nenalézá. Protože cíl je dávno pryč.
Teď už ani nesledoval, co se dělo u barikády, jeho pozornost naprosto plně zaujal ohnivý had, který ničil vše v jeho dosahu, a to včetně lidských bytostí. Zákonitě si tak ani nevšiml, jak dobře si vedl Flann s Aaronem a že veledriud že je následuje. Ne, v nitru kněze se totiž v tu chvíli odehrával také souboj. Horkem, které z ohně šlo mu stékaly pramínky potu po skráních a na krk. Když se zložár nezastaví, co zbyde? Pokud nenajde, co hledá, spálí i to co zbylo. Ale kdyby sežehl svého pána (a Lair si nedělal iluze, že by se k němu dostal), tak možná… Jenže to vyžadovala trochu více odvahy. Vlastně odvahy, hodně odvahy…
„Bože… ne vždycky jsem v tebe věřil, ale buď tak hodný a pošli mi svatýho Floriána.“ Zamumlal Lair a to už bylo na pováženou, protože napůl mluvil z cesty a napůl vážně. Protože jakkoli paradoxní to bylo, tak on byl spíše deista. Bůh možná svět stvořil (protože vždycky najdete něco, co nelze vysvětlit evolucí nebo kouzly), ale pak si šel po svém… Jenže, když je člověk zahnaný do kouta, většinou se k někomu obrátí, to zažil mockrát. Studenti při zkouškách, nemocní, staří, zkrátka lidé, kteří nevidí jinou možnost a chytají se stébla... Může vlastně kněz dát poslední pomazání sám sobě? Ale na to nemám olej a to jako teď ani… Otčenášem by měl stačit. Otče náš, jenž jsi na nebesích…
Lair se pak vzdal svého místa na střeše a přemístil se doprostřed ulice, nechráněný. Tohle byla hotová pitomost (byla vzhledem k událostem za ním, rebely a smrtijedy měl totiž nyní za svými zády což jako není úplně jako to nejlepší co dokázal vymyslet). Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé…
Pak Lair udělal ještě větší pitomost. Tohle nedělal prakticky od dob studií. Až na to že tehdy pískal (to dělalo hodně lidí) a otáčel se za hezkými sukněmi. Persefona byla kočka… Vzpomněl si mimoděk. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Lair na zložár zkrátka zapískal, a to dost hlasitě, tak aby upoutal jeho pozornost. Zložár jde po živých. Když to navede zpátky ke smrtijedům…
„Tak pojď!“ Lákal oheň zpátky ještě předtím, než zložár snad stačil zmizet, protože Flann a ostatní byli nakonec přeci jen pohotovější. Jenže toho si nevšiml, protože měl oči jen pro ohnivou obludu (dokud tedy zevlovala na Příčné). A ona se po kouzlech jen otřepala. Proč ho nechat dál pustošit Příčnou? Když se před ní včas přemístí k barikádám smrtijedů a znovu... Chléb náš vezdejší dej nám dnes…
„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům…“ Zamumlal Lair bílý jako stěna, stékající pramínky potu už vlastně ani necítil, bylo to děsem a horkem ulice, kterou se zložár přehnal. Pokud dnešek přežije, vytrhá si všechny šedé vlasy…

_________________

Flann nestačil ani pořádně zaklít, že se mu tak pěkný pokus o hraní kuželek se smrtijedy nepovedl, a už měl docela jiné starosti. Postřehl sice, o co se zmetek pokouší, ne že by to bylo něco nečekaného, nicméně neměl po ruce vhodný kryt a přemístit se nestihl.
Následkem toho mu v mžiku oka začala hořet všechna nervová zakončení a on pocítil bolest, jakou… no, pocítil naposledy, když ho tím samým trefil jiný černopláštník ještě v době, kdy nebyli sponzorovaní státem. V době, kdy se měla narodit Elliot a on u toho právě kvůli té blbé kletbě nebyl. Teď se však předchozí zkušenost docela hodila, protože nejspíš jenom ní to nezabalil hned. Bolest byla strašná a díky křečím ho moc neposlouchaly vlastní svaly, ale výcvik byl výcvik a on stihl relativně rychle, i když rozhodně ne elegantně, mávnout hůlkou na barikádu ve snaze poslat ji proti tomu parchantovi, co mu takhle zpříjemnil den.
Choval bláhovou naději, že trosky nejen pohřbí toho slabšího mizeru, ale taky pocuchají jeho šéfa a zablokují mu přímé palebné pole, ale stačilo by mu i mnohem méně. Třeba kdyby ta bolest už, sakra, povolila, protože teď se mu chtělo řvát a hlavně se nedokázal udržet a na volné ruce mu začínaly rašit chlupy zvířete, které bylo vůči bolesti trochu odolnější.

Mimo herně:
Oppugno (3. úroveň, ale není to přímo na smrtijeda a -5 postih = jenom +5)

Flann O'Fearraigh rolled 1d10:
7

_________________

Brághadach přidal do kroku, a to ze dvou důvodů. Jednak měl takový pocit, že slyší nějaké modlení, druhak ho cestou předběhl ten mrňous a on se nehodlal nechat zahanbit. Na sprinty sice nebyl stavěný a dost jim odvykl, tuplem sprintům bez podpatků, ale ješitnost udělala svoje, on pohnul kostrou a do krytu vedle Ferguse zapadl jen o malý okamžik později.
To, že se barikáda o kus dál od nich začala jaksi dramatičtěji přeskupovat, postřehl zejména díky zvukům, ale ač neviděl ani jednoho z trpících bystrozorů, věděl, že jen tak sedět tady nemůže. Na druhou stranu taky věděl, že není příliš kovaný v bojové magii a že do čestného souboje muže proti muži s ním ten zkurvysyn asi nepůjde, a tak sáhl do kapsy a vytáhl kaštan i se slupkou, trochu seschlou Na první pohled docela obyčejný, ale druidi a stromy, to byla vždycky kategorie sama pro sebe a každý kouzelník, co o nich někdy něco slyšel, by v tu chvíli asi zpozorněl. Protože si však Brághadach nebyl jistý, jak moc jsou v tomhle ohledu nezletilí kouzelníci v Anglii vzdělaní, a vlastně ani kolik tak může Fergusovi být, radši to pojistil.
„Bacha, granát,“ uculil se, zcela záměrně se o jeden z trnů píchl do prstu a pak ho mrštil přes barikádu směrem do toho nadělení, co bylo barikádou před bystrozorovým oppugnem. Pak rychle padl zpátky, ale uši si nekryl – to praskání, co se začalo ozývat, když na místě dopadu začal urychleně růst strom, mu totiž vlastně bylo docela příjemné.

_________________