Souhlasné pokynutí hlavou Jane stačilo, elegantně si zabrala si židli pro sebe a byla ráda, že ji neodpálkoval. Takže se přeci jen nemýlila a byl to Theodore, musel být. Prostě bingo. Ahahahaha! Usmála se víc, protože ji to, že si ho pamatuje potěšilo. A navíc šlo o známého, sice o známého z koleje (a protože zmije jsou zmije opatrnost je na místě), ale pořád šlo o někoho koho znala. Minimálně od vidění. Akorát si ji nepamatoval, nevšimnout si zvědavých pohledů prostě nemohla. A upřímně to bylo... docela fajn.
"Edwardsová." Představila se krátce, takže kolonku čistokrevných mohl vyškrtnout. A v tu chvíli se to asi podělalo, protože jí zpětně došlo, že jako čistokrevný (a ještě z takové rodiny) se s ní asi chtít bavit vážně nebude (možná doba temna skončila, ale měla pocit, že v lidech stejně... něco zůstalo). Zaváhání bylo ale jen kratičké. "Jane." Doplnila a pak se pohledem vrátila ke své sklenici a usrkla trochu vína. Ruku mu nepodala, namísto toho nervózně zastrčila pramínek vlasů za ucho. Bylo to jisté provinění proti základům slušnosti, ale v tu chvíli to skutečně vypustila. Spíše se zaobírala myšlenkou, že pokud na ni bude zlý, prostě se zvedne a odejde. Tím by se vše uzavřelo, on na ni do rána zapomene a ona bude mít svůj klid. Víno jí napomáhalo v tom hodit to za hlavu.
"Jsem ráda, že jsem narazila na někoho známého." Přiznala upřímně a znovu se na něj usmála a to podstatně vřeleji než předtím, protože to byla pravda. A bylo jedno, že si toho asi nevšimne. Možná si na ni pořád nemohl vzpomenout. Ani by se tomu nedivila. Ale na to odkud se znají, se jí nezeptal a ona ho hodlala trochu potrápit. "Špatný den?" Zeptala se zničehonic. Slepá nebyla a on do sebe klopil jednu skleničku za druhou. Zda to nebylo druhé kopnutí do medvěda se mělo teprve ukázat.

_________________

(Stieg Larsson)

Jméno, jenž ze sebe plavovláska dostala, mu přišlo maličko povědomé, ale ne zase tak moc, takže se chvíli pokoušel pátrat v paměti, ale po chvíli to zase vzdal. V práci musel přemýšlet, někdy až moc, což bolelo, a tak chtěl mít po práci celkem klid. Toho malého zaváhání v jejím hlase si nevšiml, ostatně jemu to bylo v tuhle chvíli úplně fuk, jestli se bavil s čistokrevným člověkem či nikoliv. Ne že by nebyl radši za čistokrevné, ale řekněme, že jelikož v hlavě dosti nosil jedno jméno, jenž tolika čistokrevné nebylo, přítomnost Jane mu nevadila. "Theodore, ale to očividně víš," zamrkal pak očima a natáhl k ní pravici na potřesení, protože on na takové manýry nikdy nezapomínal. Ostatně, takovéhle věci mu byly v tloukávány do hlavy od mala, takže by byla celkem ostuda, kdyby základy slušného chování neuměl.
"Hádám, že si mě pamatuješ ze školy?" otázal se, maličko zvědavě a dokonce k tomu vyloudil i menší úsměv, který hned zase zmizel. Theo se prostě moc neusmíval, pokud tedy nebyl dostatečně uvolněný a v přítomnosti těch, které měl tak nějak rád. Což nebylo moc často. "Protože když bys pracovala v nemocnici, určitě bych si na tvoje jméno vzpomněl," dodal potom ještě rychle. Ostatně, většinu lidí z nemocnice znal dost dobře, i když sem tam zapomněl některé tváře, a pak se dosti divil, kdo že to pod ním vším pracuje.
Když se ho Jane zeptala na jeho den, nespokojeně se odfrkl a zkroutil rty do ne zrovna příjemného šklebu. Dříve, než odpověděl, však upil ze své skleničky a škleb v tu ránu zmizel. "Jo, ostatně skoro jako každej druhej," zamumlal a zakroutil hlavou. Tolik let už v nemocnici pracoval a ani si nemohl vzpomenout na den, kterej by byl vážně podařenej. "Co tvůj?" povytáhl pak tázavě obočí neb nechtěl být za úplného nezdvořilce a dokonce k tomu přidal i menší úsměv. Hádal však, že každej měl mnohem lepší den, než on sám.

_________________

Jane zlehka přikývla, McLarkenů mohlo být kolik chtělo, ale některé si ze školy pamatovala dobře. A faux pas se naštěstí nekonalo, podaná ruka přišla z jeho strany. Stisk dlaně měl podle nepsaných předpisů pevný, ale natolik, aby její ruku rozdrtil, Jane mu ostatně oplatila stejnou mincí. Akorát že se její drobná dlaň v té jeho skoro ztratila.
"Jsme ze stejné koleje." Vnesla světlo do otázky a zároveň si nemohla nevšimnout i toho, že se snad jeho nálada zlepšila. I když to mohlo být spíš tím alkoholem. "Takže jsi se dal na dráhu lékouzelníka." Zamumala. Theodora znala od vidění, nijak osobně, ostatně patřil ke starším ročníkům. A netušila jaký doopravdy je, tak ji to ani nemohlo překvapit ani zarazit, vlastně jen konstatovala fakt. Proč? Protože víno.
Téma smolného dne předem opustila, vzhledem k tomu, že potřeboval skleničku, aby ho rozdýchal. Nemělo cenu do toho víc rýpat, kdyby chtěl, poví sám, ale to tak fakt nevypadalo. Janin úsměv pomalu bledl do neutrálního. "Dneska jsem měla volno." Přiznala bez valného nadšení. "A dopadlo to... divně." Přiznala upřímně. "To je takové to... jako když se těšíš na víkend, přemýšlíš co všechno se stihne a pak nedopadne nic a vlastně ani na nic nemáš náladu." Jako by její život zasáhla zvláštní šeď. "Musela pryč, mezi lidi. Doma bylo takový... divný ticho." Pronájem, který si našla na okraji Londýna byl za slušnou cenu a prostorný, líbilo se jí tam. Ale dneska ji dohnala samota. Normálně by držela jazyk za zuby, ale teď jí víno rozvázalo jazyk. Jane se zahleděla do prázdna a odmlčela se jakoby si uvědomila, že možná mluví až moc. To ale nebyla pravda, ve skutečnosti jí to bylo v danou chvíli jedno, spíše se pozastavila nad tím, co ten den vlastně udělala špatně.

_________________

(Stieg Larsson)

Když Jane zmínila, že jsou ze stejné koleje, Theodore k ní na chvíli stočil pohled a znovu si ji pořádně prohlédnul. Bylo ale těžké soudit, jestli si jí na škole někdy nějak zvlášť všiml, protože tehdy se mu honila hlavou především Amber a Adam. "Už to tak bude," přikývl. To, že se vydal na dráhu lékouzelníka překvapovalo dost lidí, kteří ho znali, především pak jeho rodiče. U Jane to ale znělo spíše jako konstatování, než-li překvapení. "A ty děláš co?" povytáhl pak tázavě obočí, dokonce pozvedl koutky úst do něčeho, co připomínalo úsměv, ale to něco zase rychle opadlo. Vlastně ho to ani nezajímalo, ale ptal se ze slušnosti.
"Tak takovej den jsem asi ještě neměl, většinu svého času trávím v práci. I ten volnej," krčil rameny a kývnul na Joshuu, že si dá ještě jednu sklenku. Theo se rozhodně netajil tím, že je workoholik, svou práci miloval, i když byla občas až moc těžká. Na své blízké, tedy především na jednu osobu sobě blízkou, si uměl udělat čas. "Ale to se asi tak nějak od někoho, kdo má pod palcem celé oddělení, očekává, že bude pořád v práci," dodal, ušklíbl se a poděkoval Joshuovi, který před něj postavil krom skleničky s whiskey i trochu vody. Líbilo se mu, jak se Joshua o své štamgasty stará a pěkně si celý bar hlídá.

_________________

Pokud si ji Theodore rozhodl prohlédnout víc, Jane to vlastně nevadilo. Někdy zkoumavé pohledy nesnášela (zvlášť když šlo fakt o starší muže, protože ti někdy dokázali fakt zírat až to bylo člověku nepříjemné), ale dneska na to kašlala, od McLarken byl starší jen o tři o roky. A spíše než by zíral se určitě snažil si vzpomenout, ha. Ale i tak k němu stočila pohled s nenuceným úsměvem ve snaze navázat něco jako oční kontakt. Trošku víc se usmát a pak to utnout a věnovat se zpět skleničce. Proč by se nemohla pobavit, že jo. Když studovala ani si nedokázala představit, že by se s ním jen tak bavila a náhle ta podivná hranice byla pryč. Když se zeptal na její povolání jen se šalamounsky usmála. Lepší lék na smutek než připomenout jí něco co milovala snad ani nebyl. Nebo jako byl, ale to necháme pro teď plavat.
"Jsem hrdá umělkyně." Prohlásila skutečně hrdě a ještě víc narovnala záda a vypnula hrudník. Nedávno se jí povedlo udat několik jejích obrazů, na to aby ji to uživilo to nikdy stačit nemohlo, ale na to aby ji to naplnilo hrdostí to bylo až až. "Portréty, krajiny a občas nudná zátiší." Specifikovala svoje zaměření s nečekaným elánem a bylo s podivem, že se nerozmáchla s rukou jakoby v ní držela štětec. Zastavil ji totiž záblesk prozřetelnosti, rozmáchnout se, tak nejenže asi spadne, ale taky i jednu natáhne muži vedle sebe. Nadšení mírně ustoupilo, ale jeho jiskry zůstaly v očích. "A jinak v létě prodávám u Ollivandera, zimě učím. Bylinkářství." Pokrčila rameny, jako by to bylo to nejposlednější. Protože nějak se člověk uživit musí, že jo. No když pak mluvil dál, ještě jednou se napila, respektive dopíjela. Zrovínka když padlo cosi o šéfovi oddělení. Jane se zakuckala.
"Šéf oddělení?" Zamrkala překvapeně očima. Pak si zlehka odkašlala. "Takhle." Nakrátko se odmlčela. "Možná se to od tebe čeká, ale i tak je to zatraceně dobrý. Vážně." To uznání si zasloužil, i když to mohla říci lépe. Pak se otočila na Joshuu jen aby se nečekaně nemusela dívat na Theodora. Šéf oddělení, hezký. Až se něco po-něco, tak třeba bude mít protekci... "Ještě jednu prosím." Usmála, když se k ní Joshua otočil a během chvilky měla druhou skleničku, to Theodor jich už musel mít víc...
"Ale být pořád v práci od nevidím do nevidím, to se tvojí ženě asi nemusí moc líbit." Ujelo Jane spontánně. A vlastně měla pravdu ne? "Z práce do práce, to přece nemůže být život." Zavrtěla jemně hlavou a zjistila, že víno začalo stoupat do hlavy, dost na tom, že už teď příjemně zahřívalo zevnitř a jí začínalo být příjemné teplo. Nezkontrolovala jsi mu ruce. Ozval se hlásek v její hlavě. No jo vlastně. Prstýnek. Jane naprosto nenápadným pohledem ehm sklouzla pohledem k jeho ruce...

_________________

(Stieg Larsson)

Theo s Jane na chvíli oční kontakt navázal, a pak se jednoduše, stejně jako ona, podíval směrem ke své skleničce. Místo té s whiskey však pozvedl tu s vodou a byl rád, že Joshuu dobře znal a tak pěkně se o něj staral. Dojít si po práci do jiného baru, asi by takovéhle pěkné zacházení neměl.. a kdyby se navíc Joshua dozvěděl, že zvolil jiný bar, než obvykle, asi by s ním nějakou dobu nepromluvil.
"Páni," vypadalo to, že to Thea ohromilo, ale jestli tomu tak opravdu bylo, to bylo jen ve hvězdách. Theodora totiž jen tak něco neohromilo, nicméně uměl se přetvařovat až moc dobře. Navíc do umění moc nebyl, ale vypadalo to, že Jane je opravdu pyšná a on neměl potřebu to nějak shazovat.. možná proto, že měl v sobě trochu toho alkoholu, možná proto, že nechtěl působit zlým dojmem (haha), kdo ví. "A to tě to baví? Učit, myslím. Já bych se na školu asi jen tak vrátit nedokázal," přiznal popravdě, protože neměl potřebu o tomhle lhát. Jemu bohatě stačilo, když měl pod křídly začínající lékouzelníky. Někdy jim to šlo, někdy ne. Ještě štěstí, že měl pod sebou dos lidí, kteří to mohli dělat za něj.
"V pořádku?" pozvedl tázavě obočí, když se Jane zakuckala, a pak na její otázku přikývl. Bylo to snad tak divné, že byl vedoucím oddělení? "Očekávalo, neočekávalo, asi bych řekl, že to byl jeden z mých snů, a tak jsem zatím šel." Pokrčil ledabyle rameny. Od něho se spíš očekávalo, že se stane obliviatorem, bystrozorem a nebo něčím podobným na ministerstvu. Že bude zachraňovat lidské životy od něj nečekal jediný člen z jeho rodiny. "Ale jinak dík za uznání," přikývl pak a možná si toho i vážil. Maličko. Nebo taky ne. Kdo ví.
Když Jane zmínila 'ženu', Theodore se uchechtl a sám pohlédl na své ruce, kde se žádný prstýnek neskrýval. "To bych ještě nějakou musel mít," šklebil se o sto šest. Ne že by se rodiče nesnažili mu nějakou čistokrevnou dámičku dohodit, měli však zatím smůlu. "Takže protože na mě doma nikdo nečeká, můžu si dělat co chci. Rodičům už se dávno hlásit nemusím," dodal pak, uchechtl se a dopil zbytek vody. Moc dobře si uvědomoval, že o sobě říká až moc informací, ale přeci jen toho alkoholu už v sobě trošku měl. Možná trochu víc, proto bylo super, že před ním přistála další sklenka vody.

_________________

Prohlédnout v okamžiku nadšení hrané (nebo přeci jen ne?) ohromení se skutečně nedalo. Jane raději zaměřila pozornost na obrazy a barvy, které jí myslí proletěly než na prázdný a studený byt, který ji pak čekal. Ale jestli to bylo hrané, tak bod pro Theodora, protože vyvádět z omylu nepotřebovala. Cosi jako údiv fakt potřebovala, protože jako víme, samochvála smrdí (ale zase ty obrazy byly dobré…)
„Jak kdy.“ Přiznala nečekaně upřímně. „A já se vracela docela ráda.“ Přiznala a do hlasu jí opět pronikl ten vřelý tón. Bradavice měli své kouzlo, doslova. Pokud se opět setkaly pohledy, musel v nich vidět určité okouzlení, které ale trvalo tak do další věty. „To učení… „Viděla jsem to růžově, ale teď už jakože tolik ne.“ Lehounce se odmlčela. „Ale tak… ty máš pod palcem celý oddělení, to musí být lepší, ale stejně… Asi se občas taky něco nepovede, že?“ Tázavý pohled. A řečnická otázka, co nevyžadovala nijak větší nebo delší odpověď, pokud ovšem neměl Theodor v zásobě nějakou hodně zajímavou historku (a jestli jo, sem s ní!). „Když jim občas něco řekneš třikrát a stejně…“ Protáhla obličej. Bůhví proč se jí vybavil obličej Grace a tak tu představu rychle zahnala. „Ale taky mi to něco dává. Jakože mi přijde, že to fakt má smysl, víš takové to…“ Jane zapátrala po tom slově a stočila oči ke stropu. "... nalezení smyslu v práci." Zakončila neurčitě. Chtěla si vzpomenout na synonymum, ale nějak si ho nemohla vybavit (a bylo vůbec nějaké?). A pak určitě by bylo dlouhé a musela by pečlivě vyslovovat, aby se do něj nezamotala. Nějak nechtěla, aby to Theodor věděl. Jako to, že jí stačí fakt málo a musí si hlídat delší slova, přišlo jí to zahanbující. Zvlášť když si vzpomněla, jak pila nejdřív s Finnianem (to ta sázka) a pak vlastně i Flannem. Nebo si spíše vzpomněla, jak s nimi začínala pít… ten zbytek se topil v mlze. Bůh ví, co jim říkala, ale vtipné historky nekolovaly, takže asi dobrý.
„I když ne vždycky jasně. Navždy tam zůstat nechci.“ Nedávno Jane vyháněla bubáka z ze skrytého ve skříni a čekalo na ni nepříjemné překvapení. Ani to Theodor vědět nemusel. Jane jako stará zapšklá harpie to jako fakt ne.
Mávnutím ruky a důrazným kývnutím (při kterém se svět lehounce zhoupl) hlavy naznačila, že rozhodně je v pořádku. Něco jako bouchnutí do zad od Theodora by nemusela ustát. Nešlo o to, jestli to bylo divné nebo ne, spíše to bylo tak že ne vždy popíjela se šéfem oddělení.
Jít za svým snem. Jak snadno se mu to řeklo. Ale ambice k zmijozelským seděla. Jenže jí to nějak nesedělo. „Na to, že je to tvůj sen tak… nevypadáš moc šťastně.“ Prohodila tiše a zadumaně si ho přeměřila. Normálně si podobné úvahy nechávala pro sebe. Ale normálně taky mužům nekoukala na ruce, jestli náhodou nemají snubák.
Zahořely jí tváře, když se Theodora zmocnilo určité veselí. Měla za to, že se musí červenat. Možná, že to pokukování bylo dost okaté, to se přece nedělalo, nedělá to hezký dojem. Prstýnek, nezapomeň koukat na ruce. Jenže kdyby byl člověk trochu vychytralý, tak si ho sundá, že jo. Poslední informace byla znepokojivá, protože v jí mysli zavířila myšlenkami a vyzvedla některé, které byly skryté hluboko. Jako když na dno bahnitého rybníčka spadne šutr, nějakou chvilku to trvá, než se usadí to bahno. Znovu měla pocit, že cítí jak jí hoří tváře. Pravdou bylo že se jí skutečně na lících objevil jemně červený nádech, ale zdaleka ne tak tmavé barvy, jak si myslela. A byla ticho, nějak netušila jednak co mu na to říci a pak jestli skutečně mezi řádky je to, co si ona myslí, že tam čte. Takže… to by pro dnešek stačilo. Jakože to víno, ještě tuhle skleničku a pak konec, ostatně Theodor od pití přešel na obyčejnou vodu (jo, to její pozornosti taky neušlo). Bahno myšlenek se usadit nechtělo, čert to vem.
„Díky.“ Poděkovala Joshuovi, když před ní přistála další sklenička. „Věřím z toho rodiče asi nejsou moc nadšení.“ Prohodila. „Jsi dobrý, že se nenecháš do něčeho uvrtat. Pak jsou lidé nešťastní. A zbytečně. I když… věřím, že to tvoje rodiče asi moc nepotěšilo.“ Ušklíbla se. Moc dobře znala svoji babičku na to, aby věděla, jak ostrá umí být a Jane ani nečekala, že jinde by to mohlo být lepší. Krev je krev, ušklíbla se při té myšlence.
„Na zdraví.“ Pozvedla skleničku jejíž stonku držela pevněji, než bylo potřeba. Možná, že si s Theodorem cinkla nebo taky možná ne, protože skleničkou od vína se přece necinká s jinou a možná, že by taky mohla dostat vynadáno od Leah. Ale jemný náznak přípitku tu byl.
„Naplňuje tě ta práce?“ Naklonila hlavu zvědavě a drobnou obměnou tématu se pokusila vyhnout nevyřčené otázce. Totiž zda mu někdy někdo mimo výběr rodičů zlomil srdce. To byla hodně osobní otázka a zeptat se na ni neodvážila. A možná, že na ni mělo víno uspávající účinek, po téhle skleničce se asi vrátí domů a půjde spát. K černým myšlenkám se může vrátit… kdykoli jindy. Ještě chvíli mluvila s Theodorem, rozloučili se (pěkně přátelským obejmutím, to si neodpustila) a pak se Jane přemístila domů.

>>

_________________

(Stieg Larsson)

"Já se taky vracel vcelku rád, jako žák," ušklíbl se pobaveně a na chvíli vzpomínkami zamířil ke svým školním létům. "Moc dobře si pamatuju, co někteří spolužáci vyváděli. Profesorem bych nechtěl být, a i když na školní létá vzpomínám rád, jsem teď mnohem spokojenější," krčil nakonec rameny. Ne že by mu sem tam Bradavice nechyběly, ale řekněme, že žákem už by znovu býti nechtěl a profesor už vůbec ne. Líbilo se mu to, co dělal. "Samozřejmě, že se občas něco nepovede, ale stává se to málokdy," Theo dopil zbytek whiskey, kterou si do teď šetřil a kývl na Joshuu, že už si více nedá. "Taky občas musím něco říct třikrát," uchechtl se pobaveně, i když to moc k smíchu nebylo. Tedy, alespoň jemu ne, a pokaždé, když musel někomu něco připomínat, byl akorát nesnesitelný. Ale kdo by se mu divil? Prostě chtěl mít všechno v pořádku a hned, ne vše kontrolovat, zda už to je hotové.
Nevypadal šťastně? Theodore se na chvíli zamyslel, ale nakonec jen pokrčil rameny. Bylo mu vlastně jedno, že tak nevypadal, důležité přeci bylo, jak se cítil, ne? Teď se tedy cítil dobře především díky alkoholu, ale to byla věc vedlejší. "No vidíš, nevypadám, ale i přesto jsem," a nahodil dokonce úsměv, aby dal najevo, že to myslí vážně. Práce ho bavila, i když byly dny, kdy by nejradši skončil, ale takové měl každý, no ne? Dnešek holt nešel dle jeho plánů a potřeboval pár skleniček, aby to pěkně zahnal. To se mohlo stát každému.. Ne?
"Nadšení, nebo ne, dávno už jsou doby, kdy jsem se o jejich názor zajímal." Dobře, ještě tak dva roky zpátky na jejich názor možná trochu dal, ale od dob, kdy zlo padlo se rozhodl se sebou něco dělat. Tedy... rozhodl se rodiče neposlouchat a řídit si svůj život dle sebe, což mu vlastně dosti šlo. A že to rodiče netěšilo? To mu bylo jedno, navíc se více starali o fakt, že se Eleanor rozhodla přiznat větší tajemství a oni stále po tom roce nevěděli, co s tím. Ne že by to Theovi vadilo.
Když se ho Jane zeptala, zda ho práce naplňuje, Theo mlčel. Naplňovalo ho to, co dělal? "Samozřejmě. Tebe?" jeho odpověď byla strohá, ale ono se od něho nedalo nic moc očekávat. Ostatně, alkohol naředil dostatečně a nějak už se mu mluvit nechtělo - měl pocit, že toho na sebe prozradil až moc. Především proto byl rád, když se Jane rozhodla odejít, protože i on měl na čase, aby šel domů. Trochu rozpačitě jí tedy objal, a pak se sám vydal domů, i když ho jeho kroky nakonec zavedly úplně jinam..

>>

_________________

<<<

Počasí nebylo zrovna dvakrát přívětivé, ale protože Reena měla po delší době volno, rozhodla se toho trochu využít. Na procházku dnešní den sice úplně dvakrát stavěný nebyl, ale když to člověk spojil s nákupy, zase tak moc hrozné to nebylo. Protože na Příčné byla už od rána, rozhodla se tu zajít i na oběd, a i když polévka z Děravého kotle byla výborná, zakotvila to nakonec v Duze. Měla pocit, že tam nebyla už pěknou dobu a navíc si řekla, že by mohla pozdravit i majitele.
Brzy tak skončila u jednoho stolu s pořádným hrnkem kafe a cottage pie. K dokonalosti celého dne chyběl jen nějaký indický dezert dělaný jejím bratrem, ale to brzy hodila za hlavu. Do Indie se jí kvůli tomu nechtělo a byla tu možnost, že dostane chuť úplně na jiný dezert, než do sebe hodí zbytek oběda.

_________________

<<

Lavernovi bylo popravdě nějaké počasí zcela ukradené, protože posledních několik týdnů žil tím stylem, kdy šel do práce, na oběd, domů na čtyři pět hodinek se vyspat a pak zase do práce. Potřeboval být něčím zaměstnaný, protože měl pocit, že se jeho život posledních pár let odvíjí hrozně divně a ne podle jeho představ, takže se raději přepracovával, aby se nemusel v myšlenkách zaobírat něčím jiným. (A taky to sloužilo jako dobrá výmluva, ne že ne.) Každopádně zrovna teď mířil do Duhy, a jak jinak než na oběd. Nebyla to sice Monarcha, ale bylo to blízko a vlastně to zase tak strašné nebylo. Když neměl Lavern čas přemýšlet, stával se z něj o něco menší snob.
„No ne, kohopak to tu máme?“ zatrylkoval ve chvíli, kdy u jednoho stolu spatřil známou tvář, totiž Reenu. A protože to nevypadalo, že by na někoho čekala, vlastně skoro bez dovolení (no dobře, tázavě povytáhl obočí) se posadil naproti. „To,“ ukázal na její oběd, „nevypadá vůbec špatně. Nebude vadit, když se inspiruji?“ Pravda byla taková, že by Lavern vzal momentálně zavděk čímkoliv. Ok, čímkoliv ne, ale měl fakt velký hlad, což znamenalo smazání některých zábran.

_________________