Sotva uběhl první den, který Fiona strávila v nemocnici a už se nemohla dočkat toho, až se znovu objeví na hradě a všem ukáže ten malý pokládek, který se prodral na svět. Samozřejmě u toho nesměl chybět ani Samuel coby novopečený tatínek. Fiona na něj byla zpočátku naštvaná, ale stejně nakonec zvítězily pocity, jež k němu chovala. Obě víly si ale na návrat do hradu musely ještě několik pár dní počkat, než naberou síly a ošetřující tým lékouzelníků uzná za vhodné, že se mohou vrátit do Bradavic, kde už na ně jistě čekal zástup zvědavých lidí. Bezpochyby se o tom dozvěděla nejméně půlka hradu, co se v ten podzimní den stalo.
A za několik pár dní už se konečně šťastná maminka objevila v Bradavicích i s malým uzlíčkem navíc. Ještě v ten den se rozhodlo, že se po vyučování musí udělat nějaká ta oslavička, protože bez toho by to prostě nešlo. Fiona by se spokojila s prostými blahopřáními a podobně, ale na druhou stranu proč by se to nemohlo oslavit. Byla to zároveň i příležitost k tomu, aby se ucelily nějaké ty vztahy a zároveň navázaly ty nové. Navíc si Eriska jistě zasloužila přivítání do světa se vší parádou. Měl by to být jen a jen její den, na její počest a zároveň i uvítání mezi bradavickou společností, kde bude vyrůstat. Ta z toho sice rozum neměla a už vůbec nevěděla co se děje, ale to nevadilo. Hlavně, že momentálně spočívala v náruči své maminky, pěkně v teplíčku zavinovačky a mohla se oddávat zaslouženému spánku po zaplnění bříška. Byla tak mrňavoučká, ale za to byla dost dobře slyšet. Třeba z ní nakonec vyroste nějaká komentátorka famfrpálových zápasů, její hlasitý projev na to rozhodně stačil. Za to Fiona byla bdělá dostatečně na to, aby ještě dochystala pár nezbytností, aby tu nikomu nic nechybělo a všichni pozvaní, kteří chtěli přijít (rozhodně nikoho nenutila, pokud nechtěl) si mohli oslavu krásně užít. A když pohledem zkontrolovala, že je všechno připravené a vše na svém místě opět se posadila do jednoho z křesel, chovajíc svou malou dcerušku, která se mírně zavrtěla ve spánku a pohla malinkatými prstíčky. Fiona se na ní dívala s něhou v očích a neubránila se pár slzičkám, které si našly cestu na její tváře.

Ery, stejně jako každý z profesorského sboru, dostal pozvánku na oslavu narození malé Eris Tyersové. A to si nemohl nechat ujít, samozřejmě. Jednak byl strašně zvědavý na toho prcka (protože co si budeme povídat – nebude to trvat tak dlouho a sám bude taková mrňata chovat) a jednak považoval za slušnost ukázat se s gratulacemi. Krom toho ho lákala vidina občerstvení, protože bezmezně miloval titěrné jednohubky.
„Myslíš, že tam bude hodně jídla?“ prohodil k Lei zamyšleně, když společně kráčeli chodbami ke sborovně. Ery nikam nespěchal – nechtěl svou těhotnou přítelkyni honit po hradě moc svižným tempem, protože by se to prckům vůbec nemuselo líbit. Cestou si upravoval kolem krku omotané barevné boa. Sombrero mu totiž jeho drahá po dlouhé debatě vymluvila, ale na tom boa trval. Kdyby tam přišel jen tak, oblečený normálně, připadal by si jako nahý. Veškeré oslavy a párty byl totiž zvyklý pojímat ve velkém stylu.
Jakmile došli ke sborovně, vrhnul ke své drahé zářivý úsměv, načež vzal za kliku a vtrhnul dovnitř jako velká voda.* Záhadným způsobem se mu v levé ruce objevilo růžové chrastítko, které využil místo rumba koule a pořádně s ním zachrastil. V tu chvíli mu totiž vůbec nedošlo, že možná ta malá princezna někde spí a tímhle kraválem by jí mohl vzbudit. Chtěl zahulákat něco jako „Éééj, hombre!“, ale pak si uvědomil, že tu není u havraspárského stolu a chybí mu tu Mark. Ani to mu ale úsměv z tváře nesmazalo. Vyhledal pohledem Fionu a když spatřil to štěstíčko v její náruči, málem se rozplynul. Poslepu nahmátl Leinu paži a zatahal jí za ni. „Vidíš, jak je to malý?“ zeptal se nevěřícně s očima navrch hlavy. Tohle byla standardní velikost? Ale co když pak svoje děti omylem rozmačká?

*

| +

_________________

Johnův kabinet se nacházel od sborovny kousíček - vlastně se stačilo propadnout o jedno podlaží, ale i když raději zvolil obyčejnější cestu pěšky, měl jistotu, že dorazí včas. Na pozvánce nicméně přehlédl čas a domníval se, že celá sláva začala už před půl hodinou, takže dveře udýchaně rozrazil a zatvářil se překvapeně, že tu ještě skoro nikdo není. Rty se mu roztáhly v širokém úsměvu.
"Fiono, vypadáš skvěle jako vždycky! Lorelei, Erasme," kývl vesele na pozdrav všem, kteří se tu zatím nacházeli, a téměř se nepozastavil nad tím, jak svérázný oděv bývalý havraspárský primus zvolil. Pouze na něj uznale mrkl.
Sám totiž ladil - pro dnešní oslavu vyhrabal v hlubinách truhly plné pochybných kousků starodávnou růžovou košili s nabíranou náprsenkou. Sám nevěděl, jestli byla růžová už původně, nebo ji někdo kdysi sněhově bílou vypral s červenými ponožkami, avšak pravdou zůstávalo, že mu překvapivě slušela. Vůbec si v ní nepřipadal nevhodně.
Košili doplňovaly obyčejnější tmavé kalhoty a už neodmyslitelné červené conversky.
John se zářivě usmál na všechny strany a zamnul si klouby na rukou. Jednou nedočkavě tleskl.
"Tak kde máme tu maličkou? Můžu ji vidět?" zahlaholil a v polovině věty si všiml uzlíčku ve Fionině náruči, takže komicky náhle zlomil hlas a ztišil ho na hranici slyšitelnosti. Zvědavě natáhl krk - ať už cestoval kdekoli, zrovna moc takových uzlíčků to nikdy nezahrnovalo. John se zatvářil nefalšovaně nadšeně.

_________________

Když sova s dopisem zaklepala na okenní tabulku, Ebenezar akorát seděl za pracovním stolem a pročítal si studentské práce. Byl nucen se líně zvednout a v pouhých trepkách se došourat až k oknu, které nedobrovolně otevřel. Nechtěl čelit zimě, která už v téhle době venku vládla. Proto si rychle převzal dopis a opeřence odehnal pryč tím, že mu zabouchl okno před nosem. Trochu se oklepal a sklonil zrak k obálce, kterou držel v rukou. Opatrně dopis rozlepil a vytáhl z něho úhlednou pozvánku. Samozřejmě se už o narození Eris doslechl, opravdu ho ale nenapadlo, že se bude konat něco takového - večírek na dívčinu počest, i když musel uznat, že u mudlů to takhle chodilo, takže se to dalo předpokládat. Každopádně se tím nehodlal zabývat. Pozvánku zastrčil do šuplíku u pracovního stolu a zasedl zpět k pracím, které chtěl stihnout dočíst, než se bude muset vydat na ranní vyučování.

Když se ke konci dne vrátil akorát z večeře z Velké síně, už se upřímně těšil, až alespoň na chvíli zasedne za dalekohled na vrchu astronomické věže a bude se moci kochat tmavou oblohou, aniž by něco zkoumal nebo nad něčím přemýšlel. Došel až ke stolu, kde shrnul několik málo papírů, z kterých udělal hromádku a otevřel šuplík, kam to chtěl sklidit, avšak právě v tom mu padl pohled na onu pozvánku. Tuhle událost naprosto vypustil, proto nebylo divu, že papírek popadl do ruky a zamyšleně si ho znovu prohlédl. Nepředpokládal, že by Ebenezarovu neúčast někdo řešil. Spíš by si všichni oddechli, alespoň si to myslel. Ráno to neřešil, protože vyhodnotil, že se nezúčastní, avšak teď, když nad tím přemýšlel... byla to Fiona, na které mu, ať už chtěl nebo ne, alespoň trochu záleželo. A narození potomka byla setsakramentsky velká událost. Slušnost a možná i zvědavost, snad i úcta k Fioně, která se k němu chovala vždy mile, ho donutili, že za necelou hodinu už kráčel bradavickou chodbou míře do sborovny. Zvolil slušné oblečení, protože párty hadry opravdu nepěstoval, takže byl oblečen v černých společenských kalhotách a bílé košili, kterou mu mimoděk Fiona naposled pochválila. Avšak tu si nevzal z toho důvodu, pravděpodobně si to ani neuvědomoval, když se rozhodoval, do čeho se oblékne. Netušil, zda uvnitř bude Fiona i s miminkem, mimoděk sklouzl pohledem k hodinkám, a když dle času usoudil, že to je poměrně reálné, rozhodl se tiše vstoupit. Přelétl pohledem po místnosti, když si zatím všiml pouze Erasma s Lorelei, Johna a nakonec právě novopečené maminky, která držela v rukou malou holčičku. Zavřel za sebou dveře a zůstal nervózně stát před prahem hledě na ostatní nedůvěřivým pohledem. Suše polkl, než se rozhodl tišším hlasem promluvit. "Dobrý večer," přikývl ke všem a i jeho kroky samozřejmě zamířily jako první k Fioně. Zastavil se kousek před ní a pomalu sklouzl pohledem k ní do náruče, kde byla ukrytá malá Eris. Ebenezar pevně semkl čelisti, když tak na malou hleděl a ostatní si mohli sotva domýšlet, co se Ebenezarovi v tu chvíli honí hlavou. Snad se chvíli i zdálo, že se pousmál, ač trochu krkolomně, ale rozhodně v tom nebyla žádná nenávist nebo pohrdání nebo to, co k němu tak neodmyslitelně patřilo. "Moc vám to sluší," hlesl k nim polohlasně, hledě stále na malou možná trochu fascinovaným pohledem, než se od ní donutil odtrhnout zrak a podíval se na Fionu, to už se trochu i narovnal a neskláněl se v pase, aby na malou dívenku lépe viděl. "Blahopřeji vám a samozřejmě i kolegovi Tyersovi," i když se Ebenezar netvářil roztátě a mile se na Eris ani Fionu neculil, byla to právě Fiona, která na něm snad jediná mohla poznat, že to myslí opravdu upřímně a je i rád, že jsou obě v pořádku.

_________________

| +

Coralie oblečenie príliš neriešila. Vôbec. Bolo to na nej vidno. Aj na dnešnú slávnosť si zo skromného šatníka vytiahla len obyčajné muklovské oblečenie, ktoré nosila s menšími obmenami vlastne denne. Napokon, dnes večer bol centrom diania iný človek, vlastne človiečik. Coralie sa v spomienkach pousmiala. Ešte si celkom dobre pamätala na obdobie, kedy sa narodila jej sestra. Nemohla vtedy rodičom uveriť, že to malé je naozaj jej nový súrodenec. Pohľadom prebehla pozvánku ešte raz, pre istotu. Potom zamierila do zborovne. Tam už sa zišli niektorí profesori - kývla hlavou a usmiala sa na profesora Wellsa - a samozrejme, dnešný oslávenec. Nečakajúc na nič podišla k Fione, opatrne si kliesniac cestu kvôli veľkému balíčku pod pazuchou. Mrňátko bolo naozaj nádherné. S úškrnom si pomyslela, že aspoň kým nespustí poriadny hukot. Obratne však úškrn zamaskovala úsmevom, keď sa Fione rýchlo predstavila: "Gratulujem rodičom k takému pokladu a bábätku samozrejme k rodičom." Chvíľu sa nerozhodne obzerala, riešiac akúsi vnútornú dilemu. Potom balík, zabalený v lesklom papieri s pohyblivými dráčatami, položila proste na zem kúsok od kresla. "Doniesla som nejakú drobnosť," ukázala. Tá drobnosť merala asi pol krát pol metra. Coralie si totiž po obdržaní pozvánky od viac-menej neznámej profesorky pomyslela, že bábo musí niečím privítať v čarodejníckom svete. Keď sa Fiona rozhodne otvoriť záhadný balík, zistí, že sa Coralie narýchlo podarilo zohnať Samohojdaciu kolísku v tvare ružového letiaceho hipogryfa. Čo bolo na nej najlepšie, dal sa jednoduchým kúzlom priloženým v návode zmeniť na hojdacieho koníka. Vlastne hipogyrfa. Kúzla rovnako jednoducho spôsobili, že kolíska je zabalená v zmenšenej verzii. Našťastie aj citeľne odľahčenej.

Samuel samozřejmě nelenil. Už pár hodin před touto oslavou sháněl všechno potřebné. Alkohol, plínky, alkohol, občerstvení, alkohol a taky alkohol. Rozhodně se chopil role otce docela dobře a chtěl, aby vše bylo dokonalé. Samozřejmě, stále byl trochu vyděšený z toho, že měl malé dítě, které mohlo padat a podobně, ale díky Fioně si na to zvyknul velmi rychle a už byl pákrát nachytán, když si malou ukořistil, sedl si s ní k oknu a povídal jí co a jak. Sice věděl, že ona mu rozumí možná tak prdlačky, ale i tak si na to nestěžoval. Hlavně, že nebrečela a dokonce se na něj občas i usmála. Nebo si to alespoň myslel a to ho ujišťovalo, že nic nepokazil.
Na večer si ohákl černou košili, černé kalhoty a rudou kravatu. Vypadal vcelku elegantně a dokonce se i učesal a upravil vous. Každopádně, byl připraven na párty, která měla oslavovat jeho dcerušku.
"Jo, malý to je, ale je to moc moc fajn," ozvalo se za Erasmem a Lei, když se připojili a mladý profesor konstatoval, jak malé to dítko bylo. Samuel ještě donášel poslední lahve něčeho neidentifikovatelného, jelikož nebyl vidět obsah. Na etiketě však stálo: Životabudič. Na oba se však usmál, byl rád, že dorazili. Taktéž se pozdravil s Wellsíkem a slečnou praktikantkou, která jim dokonce donesla dáreček. Docela se začínal bát, že budou muset nějak zvětšit jejích pokojík, aby tam všechny ty krámy narvali. Ale toto se hodilo, mohli to natrvalo umístit do učebny Obrany, aby si tam malá mohla dáchnout. A dokonce i Eb, se kterým se nikdy moc nebavil, si vysloužil usměvavý pozdrav. A to platilo i pro ostatní příchozí samozřejmě.
Když se místnost značně zaplnila, rozhodl se, že byl čas na přípitek. "Dámy a pánové, rád bych vás dnes přivítal a dovolil si pronést první přípitek," pronesl vážným hlasem a pod směrováním jeho hůlky do centra dění dolevitoval tác plný skleniček s šampaňským a dvěma džusy. Jeden byl pro Fionu a druhý pro Lei. Pokud se však ještě Lei cítila na alkohol, samozřejmě mohl hned vyměnit džus za šampaňské, ale vzhledem k jejímu mateřskému stavu nehodlal riskovat. "Takže..." na moment se zasekl. Jak měl vlastně sakra začít? "Když jsem nastupoval na tuto školu, nikdy jsem netušil, že by se mi tu mohl stát takový zázrak jako před několikati dny. Má dceruška naštěstí zdědila krásu po mamince a tak nám tu bude snad hezky zpříjemňovat atmosféru. Nebudu to moc protahovat. Na Eris Keavy Scarlet Tyersovou!" pozvedl skleničku a následně se napil. Následně se zaculil na tu malou a v mysli si trochu povzechl: Po několikati skleničkách už to jméno nejspíš dohromady nedám. "A nyní přátelé, bavte se, píjte, jezte a tak podobně," dodal ještě a sám se podíval na Fionu, pokud ještě před rozprouděním hlavní zábavy nechtěla něco říct. Jen doufal, že ten náklad jídla bude stačit, přeci jen, skřítci toho připravili jak pro jednu celou kolej...

_________________

Zrovna se kochala pohledem na svou malinkatou dcerušku, která si uprostřed spánku majetnicky přivlastnila maminčin ukazováček mezi drobné prstíčky a Fionu opět pohltilo silné dojetí. Svým způsobem to bylo zvláštní, ještě před nějakou tou chvílí tu nebylo nic, a najednou se tu objevila tahle sladká holčička, jako by z ničeho nic. Krátce jí ještě pohladila po baculaté tvářičce, a to už se otevřeli dveře, od prvních příchozích. Slečna profesorka k nim samozřejmě zvedla pohled a široce se usmála. Tak ráda viděla Erasma s Lorelei pohromadě, moc jim to totiž spolu slušelo a navíc jak si určitě někteří všimli, tak Lorelei byla v očekávání. Skoro to vypadalo, že se někteří bradavičtí profesoři začali předhánět, kdo z nich jako první zplodí potomka.
Eris se však záhy probudila, evidentně povzbuzena oním chrastítkem a zprvu otevřela pouze jedno očičko, jako by něco kontrolovala a tak úplně se jí nechtělo úplně probouzet. Opak byl však pravdou, protože jakmile se ve dveřích objevil další příchozí, už měla obě očička otevřené dokořán a hlasitě se dožadovala pozornosti, než k ní maminka shlédla a zlehka pohoupala v náruči. „Vítejte, tak ráda vás oba vidím! Ach Lorelei… Tobě to mateřství tak moc sluší, celá jenom záříš.“ Přivítala ty dvě hrdličky s milým úsměvem a krátce oba na uvítanou ještě objala jednou rukou, dávajíc přitom pozor na tu malou princeznu v náruči, která na ně mezitím upírala zvědavá očička. Tohle totiž bylo něco nového, nepoznaného, protože se kolem ní ještě nemotalo tolik lidí. „Tohle je Eris, chcete si ji pochovat?“ Představila holčičku uslzená maminka, a jestli chtěli, samozřejmě jim dítko ochotně předala. Stejně se ještě musela přivítat i s příchozím Johnem, jenž ji na tváři vykouzlil další zářivý úsměv, a taktéž ho čekalo vřelé uvítání v podobě objetí - tentokrát ale měla Fiona volné obě ruce (za předpokladu, že si Ery nebo Lei chovali mimčo). „Vítej Johne, tebe taky hrozně ráda vidím a děkuju. Ty ale v té košili vypadáš mnohem úžasněji, taky bych takovou chtěla,“ vyslovila se, pomalu se odtahujíc z objetí a zamrkala směrem, kde se nacházela Eris, konkrétně v čí náruči se právě nacházela. „Samozřejmě, že jí můžeš vidět, klidně si ji i pochovej, mužskou společnost má nejraději,“ v tomhle ohledu asi bude vážně po tatínkovi, protože jakmile se kolem Erisky začali objevovat pánové, tak po breku už nebylo vidu ani slechu.
Dalším návštěvníkem, kterého tu asi někteří ani moc nečekali, byl sám profesor Astronomie, na kterého Fiona taktéž nezapomněla a doufala, že se k této oslavě připojí – ať už třeba sám oslavy a podobné věci neměl v lásce. Zároveň ale počítala i s možností, že se prostě nedostaví, v takovém případě by se na něj sice nezlobila, ale tím, že se tu objevil, jí udělal nesmírnou radost. Když se viděli posledně, skoro se před ním rozplakala, jakmile jí dal najevo, že o něj nikdo nestojí a tímto svým pozváním mu už snad dala najevo, že pro ostatní není vzduch. Nutno podotknout, že ho pozvala ráda, a ne ze soucitu a lítosti. Bylo na ní vidět, že je ráda a taky si to k němu rychle zamířila, a rovnou i se svou dcerkou, která k ní snad mezitím zpátky doputovala a mohla ji tak ukázat i Ebenezarovi. „Ebenezare…,“ vydechla zaklánějíc mírně hlavu, aby se mohla vysokému muži podívat do očí a opět se srdečně usmála. „Já jsem věděla, že přijdete. Tak tohle je naše dcera Eris, určitě si ji rád podržíte, viďte?“ A aniž by čekala na odpověď, už mu malou vílu v zavinovačce předávala. Někdo by řekl, že by své dítě někomu takovému jako byl Ebenezar nepůjčil ani na minutu, ale Fiona v něm měla důvěru a i když vypadal, že se pomalu dítěte děsí víc, než ono samo, tak nějak snad i tušila, že by dotyk dítěte mohl obměkčit a trochu obrousit ostré hrany Ebenezarovy odtažitosti. „Moc vám děkujeme, samozřejmě.“
Holčička na něj upřela svá modrá kukadla, a snad to i vypadalo, že částečně napodobuje jeho kamenný výraz, když na něj pouze upírala dlouhý pohled (asi nebyla zvyklá, že se kolem ní pohybuje něco tak vysokého a částečně tmavého), a do toho se zjevně pokoušela o jakýsi miminkovský úšklebek v odpovědi na profesovy grimasy. Fiona se mezitím zase jak jinak než vítala s dalším nově příchozím, a tou byla slečna praktikanta Fowl, se kterou ještě tak úplně neměla tu čest. „Ráda vás vidím, vítejte. Nemusela jste nic nosit, ale moc děkujeme, Eris bude určitě ráda. Můžu to rozbalit?“ Ozvala se nakonec s těžko skrývatelnou zvědavostí a natěšeností zároveň, a když se pak nakonec z dárku vyklubala ona kolébka, vděčně a naprosto spontánně slečnu praktikantu se slzami v očích objala. V podobném duchu se samozřejmě přivítala i s případnými dalšími příchozími, kteří sem zavítali ať už jen proto, že se chtěli nadlábnout nebo ze zvědavosti. Fiona se nakonec připojila ke svému nejdražšímu, hrdému tatínkovi, který sice pořád dával najevo, jak se malých dětí bojí, ale ona moc dobře věděla, jak svou novorozenou dceru hrozně moc miluje. Mohl si říkat, co chce, ale to, jak si Eris čím dál častěji brával k sobě jen tak, aby se na ni mohl dívat, nebo jak ji v křesle četl pohádky a pak společně usínali, mluvilo za vše. Po přípitku zvedla svou sklenici s džusem a se všemi si začala přiťukávat, než ochutnala doušek a svému drahému věnovala polibek na tvář. Měl své chyby, ale stal se z něho zodpovědný otec, který své děti miloval, stejně jako ona jeho. Pousmála se, něco láskyplného mu pošeptala do ouška i s tichým poděkováním a to už se pomalounku odebírala k Lorelei. Dvě maminky si určitě měly co říct…

Lorelei po Eryho boku opravdu zářila jako sluníčko, navíc velmi hezky zakulacené sluníčko, které už své těhotenství nijak neskrývalo, protože by to stejně ani nešlo. Trochu se setkání s malou slečnou Tyersovou děsila, protože takhle malé dítě si snad nikdy v životě nechovala (Eileen jí nikdy nepůjčili a ona by ji snad ani nechtěla), a ani se na to necítila.
„Na co ty to zase nemyslíš.“ Pokárala svého drahého s úsměvem, když zmínil jídlo. Jenže pak si odkašlala a s nemenším zájmem mu otázku oplatila. „Co myslíš ty, bude?“ Ne, že by snad plánovala jen sedět za tácem s jednohubkami nebo chlebíčky, zatímco by jeden za druhým úspěšně likvidovala, ale těhotenský apetit byl těhotenský apetit, a ona nebyla jeho svrchovanou paní. Když ji to popadlo, vyluxovala s přehledem večeři pro čtyři lidi a ještě se mlsně rozhlížela po zákusku.
Na rozdíl od Eryho nevypadala jako mladší kopie své babičky, která by na sebe navlékla možná ještě trochu kreativnější model než její drahý, naopak působila vskutku elegantně. Pro takovouhle příležitost zvolila volnější šaty délkou po kolena, jejichž výstřih rozhodně nemířil směrem k pasu, ale spíš se táhl do široka, že téměř odhaloval její ramena. Téměř. Navíc ho zdobil výraznější vyšívaný límeček a mírně balónkové rukávy, které skrývaly celé ruce pod lehkou, petrolejově modrou látkou.
Když její milovaný vtrhl do sborovny jako velká voda, odevzdaně protočila očima a omluvně se na Fionu pousmála, protože novopečená maminka určitě neočekávala, že by se oslava narození malé Eris (Lei se při tom jméně vždycky trochu víc pousmála) mohla zvrhnout v mexickou fiestu. „Ahoj Johne, sluší ti to.“ Pochválila růžovou variaci svého kolegy a kývla na pozdrav i ostatním, kteří zde už byli přítomni (případně přišli o něco později a tak dále). Pak už se ale věnovala jen Fioně a jejímu maličkému pokladu. „Ty taky jen záříš, Fiono. Doufám, že budu taky takhle zářit, až se podívají na svět.“ Pohladila si bříško a v jejím hlase zazněly lehké obavy. Jakmile se totiž dozvěděla, že se malá Eris vyklubala na svět, začala se na ten vzdálený den dívat zcela jinak. Děsila se toho, že to nezvládne a že pak rozhodně nebude tak usměvavá jako Fiona. Debatu o tom, jak je miminko malinké, nechala na přítomných mužích, protože jí se zdála být holčička tak akorát. Kdyby byla jen o něco větší, určitě by se s ní nikdo v tom břiše tahat nechtěl. A to byla jen jedna.
Na Fioninu otázku, zda si chce miminko pochovat, váhavě přikývla, a s bušícím srdcem si děťátko převzala. Opatrně se pokusila malou naaranžovat do náruče tak, aby to bylo pokud možno správně. Celou dobu se však tvářila, že drží v náruči načasovanou bombu, i když se jí samozřejmě zároveň chtělo brečet dojetím, což se taky v následující chvíli stalo, a Lei raději přesunula Eris o náruč dál, aby ji nezmáčela svými krokodýlími slzami. Naštěstí se stihla uklidnit ještě před přípitkem a během něj už jen pofňukávala. Proč? Jen tak.
Přípitek samozřejmě absolvovala se sklenicí džusu a s uslzeným úsměvem, který byl však naprosto upřímný. Stejně jako Samuel a ostatní pak pozvedla svou sklenici, aby děťátku připila do života. Pak se usadila někam, kde nebylo moc hluku, protože ten dětem nedělal zrovna moc dobře. Na přibližující se Fionu se jen pousmála a rozhovoru se vůbec nebránila. Jen by se nechtěla dozvědět něco, co by ji mohlo tak trochu vyděsit.

| +

Mimo herně:
Jestli jsem něco vynechala, na někoho zapomněla zareagovat nebo tak něco, tak se omlouvám, ale je toho textu nějak moc

_________________

„Já myslím, že bude,“ odvětil Ery své drahé, než společně vešli do sborovny, a musel se přitom pobaveně uculit. Alespoň už nebyl sám, kdo měl hobití apetit, i když Rory to na rozdíl od něj někdy přejde. U něj to nehrozilo. A ti prckové podle všeho měli chuť k jídlu po něm.
Téměř fascinovaně hleděl na malou Eris v náruči její maminky a nějakou chvíli se nezmohl na slovo. Na chvilku se vzpamatoval, když zaslechl svého bývalého kolejního ředitele, a s úsměvem mu kývnul hlavou na pozdrav. Cítil se tu trošku rozpačitě, protože si moc dobře uvědomoval, že příští oslava narozenin bude na počest malých Anderseňat, ale nedával to na sobě znát. Po chvilce se uculil, popošel blíž k novopečené mamince a zatěkal mezi Fionou a tím drobečkem očima. „Gratulujeme vám, Fiono. Je vážně nádherná,“ brouknul upřímně a ohlédl se k Lorelei, která vypadala značně dojatě. Potom se jeho drahá rozhodla malou Eris si pochovat a Ery se zcela úmyslně nachomýtl k ní, aby se mohl nad tím uzlíčkem potichu rozplývat. Představa, že bude mít rovnou minimálně dva, byla sice poněkud děsivá, ale zároveň úžasná. „Je fakt boží, co?“ hlesnul ke své drahé, a když se rozhodla předat drobka dál, okamžitě k ní s odhodlaným výrazem ve tváři natáhl ruce, protože si malou Eris prostě nutně potřebovat poňufat.
Opatrně jí vzal do náruče a ve tváři se mu rozlil široký úsměv. „Ahoj, princezno,“ brouknul k maličké potichu. „Už ti někdo řekl, že máš vážně báječné jméno?“ uculil se a zlehka přitom drobkem pohupoval. Neměl tušení, jestli jí skutečně drží dobře a co s takovým prckem dělat, aby se mu v náruči okamžitě nerozbrečel, ale nějak to instinktivně zvládal. Maličkou však držel opatrně, jako by byla z porcelánu. Když se jí aspoň trošku nabažil, podal jí buď zpátky Fioně, nebo dalšímu zájemci o pochování. Potom se zářivě usmál na Lei, natáhl se k ní a políbil jí, nehledě na to, že už se sborovna začala plnit lidmi.
Dokonce tu byl i Rodwell, jehož přítomnost Ery okázale odignoroval. Nehodlal totiž dělat dusno zrovna na oslavě narození malé Eris. Ani Coraliina přítomnost mu nebyla zrovna po chuti, ale slečně praktikantce aspoň zdvořile kývnul hlavou na pozdrav. A potom se tu objevil hrdý tatínek, který se ujal slova. Ery si přivlastnil jednu sklenku šampaňského, zaposlouchal se do Samuelova proslovu a potom si připil s ostatními.
Když postřehnul, že se novopečená maminka a budoucí maminka přisunuly k sobě, aby zřejmě zabředly do určitě zajímavého rozhovoru, přesunul se Ery poblíž k pánům a přitom nenápadně ukořistil několik jednohubek.

_________________