~ bystrozor ~ veterán občanské války a člen Fénixova řádu ~ registrovaný zvěromág ~ Brit s islandským občanstvím ~ progresivní ženatý druid smíšeného původu ~ štír / topol narozený 6. 11. 1961 v Severním Irsku ~ zakladatel a bývalý bubeník Expecto Punkeros ~ šest let odrážeč zmijozelského famfrpálového týmu ~ rok kapitán zmijozelského famfrpálového týmu ~ rok prefekt, v sedmáku primus ~ od března 1983 otec, od června 1984 dvojnásobný ~

Do Bradavic nastupoval jako naprosto jasný příslušník katolické „menšiny“ ze Severního Irska – malý, pohublý, věčně špinavý a s minimálním výběrem oblečení. Vinou mírné podvýživy v raném dětství je pořád trochu menší než průměr, ale s vychrtlostí už úspěšně zatočil jeho apetit v kombinaci se změnou prostředí, kde už o jídlo nemá nouzi. Bradavice a nová rodina na něj celkově měly značný civilizační účinek a s trochou magie jménem adolescence z něj nakonec vyrostl docela normální chlap, který se ale navzdory úspěšně přetrpěné pubertě pořád nezbavil občasných uhrů a pořád mu ještě pořádně nerostou vousy, takže mu lidi hádají a budou hádat výrazně nižší věk. O své světle hnědé vlasy nijak významněji nepečuje, jen jednou za čas zajde k holiči, aby nebyl za hipíka, a tuctově hnědýma očima pořád tak nějak podezřívavě sleduje svět kolem. Jelikož jeho zuby prakticky neznaly buržoazní přežitek jménem cukr a ani teď sladkostem moc neholduje, jsou víceméně bílé, ale stejně je světu moc neukazuje. Pravidelně cvičí a jeho zaměstnání není ani trochu sedavé, což se dost pozitivně projevilo na jeho fyzičce – menší je tedy pořád, ale za svaly se stydět rozhodně nemusí, a to ani mezi ostatními bystrozory. Rychlý metabolismus po otci se ukazuje jako dvojsečná sekera: ačkoliv je fajn, že svalovou hmotu rychle nabere, taky ji rychle ztratí, pokud se začne flákat, což už moc fajn není, o téměř konstantním hladu ani nemluvě. Časté túry a výlety se strýcem do divočiny kromě zřejmých fyzických benefitů přinesly taky zdravější barvu do jeho tváře, a protože i v současnosti docela dost cestuje a tráví hodně času venku, nejspíš jen tak nevybledne. Pryč jsou doby, kdy se ve špinavých hadrech potuloval po temných londýnských uličkách a prolézal kanály, ale i když si teď může dovolit nové oblečení, rozhodně to není nic honosného. Vlastnoručně vyrobenou, mnohokrát zvětšovanou a kouzly posílenou kroužkovou košili nosí pořád, protože ochrana proti bodným zbraním se mu v práci už nejednou hodila, jenom ji schovává pod neprůstřelnou vestu a uniformu. V civilu pak po strýcově vzoru chodí v kraťasech, dokud se teplota nepřiblíží k nule, a sandály mění za uzavřenou obuv až s prvním sněhem. Frekvence česání pořád není kdoví jak vysoká, ale díky islandským horkým pramenům docela přišel na chuť koupání, které předtím po otcově vzoru považoval za buržoazní přežitek.

Stejně jako všichni ostatní druidi v klanu se i Flann přeměňuje do lasicovité šelmy, byť velmi netradiční – do indického poddruhu medojeda kapského, mellivora capensis indica. Po častém a důkladném cvičení už se na zvíře zvládá proměňovat naprosto bez problémů a dokonce i jenom částečně, ale zpátky je to horší a ještě pořád k tomu občas potřebuje buď hůlku, nebo cizí pomoc alespoň ve formě lidského hlasu, na který se může soustředit. Finnian je toho názoru, že za to může Flannova latentní divokost a že to možná nikdy nepřekoná úplně. Po úspěšné přeměně se z Flanna stává malé, robustní zvíře s krátkýma, silnýma nohama, před jehož výstražným černo-bílým zbarvením občas obezřetně ustupují i lvi. I jako zvíře je Flann, stejně jako ostatní medojedi, paličatý, neohrožený a schopný sežrat na posezení prakticky libovolné množství jedovatých hadů, vůči jejichž jedu je navíc v přeměněné formě imunní. Ještě radši než hady má med a ještě radši než med včely, které ten med hlídají, takže už zvládl zredukovat počet divokých úlů v okolí Prasinek na udržitelné minimum. Díky dlouhým drápům dobře a rychle hrabe tunely v prakticky libovolném terénu, volná kůže mu propůjčuje mrštnost i v případě, že je chycen, a čelistmi drtí kosti mršin na jemný a moc chutný prášek. A všechno má totálně na háku. Poznávací znamení ještě pořád nezaregistroval, ale ono se po Anglii moc medojedů nepotuluje, takže na utajení spoléhat nemůže tak jako tak. Do kartotéky příležitostných zvířat na ministerstvu byl zaveden už v létě 1978.
Od podzimu roku 1980 navíc absolvoval několik soukromých lekcí s irským veledruidem Brághadachem Ó Branagáinem a už umí i pár pokročilejších triků, například přeměnu jednotlivých končetin nebo po kompletní přeměně v omezené míře komunikovat s několika zástupci čeledi lasicovitých. Ani sám veledruid ho ale nedokázal naučit spolehlivou přeměnu zpátky na člověka.

Pragmatik, flegmatik a tak trochu oportunista. Na první pohled se jeví jako značné motovidlo, od kterého by člověk nečekal ani schopnost zavázat si tkaničku, ale jakkoliv mívá pomalejší chvilky, rozhodně není nijak hloupý a prostě mu jenom nevadí si na věci počkat. Narodil se ostatně ve znamení štíra, takže trpělivost je jednou z jeho dominantních vlastností. Většinu věcí má sice v paži, ale jakmile se do něčeho pustí, prostě to dodělá, i kdyby to mělo trvat sto let a i kdyby se kvůli tomu musel s někým poprat, s čímž mimochodem nemá nejmenší problém a docela mu to jde. Ne že by se rval nějak rád, ale život ho naučil, že násilí dost často JE odpověď a že trocha špíny a odřenin ještě nikoho nezabila. Když už k potyčce dojde, upřednostňuje jednu dobře mířenou ránu lopatou před třemi zběsilými údery pěstmi, přesně jako ho to kdysi učil táta. Ač se kolektivu spíše straní, nemá žádné problémy se socializovat, pokud ovšem nejsou protistranou Britové s aristokratickým přízvukem nebo podobná sorta, která se nějakým stylem považuje za nadřazenou. Ze srdce nesnáší, když si někdo dovoluje na slabší nebo dokonce na zvířata, ale odmítá nasazovat krk za kandidáty na Darwinovu cenu. Často si sám sebe představoval jako spanilého rytíře na bílém koni, co vyráží do bitev s draky, aby zachránil unesené princezny, ale zařazení do Zmijozelu ho posunulo trochu víc do šedé zóny a později přišla další spousta důvodů k vystřízlivění. Svou oslici by už za koně neměnil a princezna mu taky stačí jedna. Pořád je pro něj ale extrémně důležitá čest a lže jenom tehdy, když není zbytí a neuškodí to nevinným. K Fénixově řádu se přidal až relativně pozdě, protože nechtěl ohrozit svoje blízké a respektoval všechny ty oběti, co musel pro jeho bezpečí učinit jeho otec, ale při první vhodné příležitosti nezaváhal. Jeho velkým vzorem je každopádně pořád nejen mistr Tremlett, ale taky Merlin a nehodlá propadnout temné straně ani kdyby měla sebevíc sušenek. Nebojí se ale extrémů a v opravdu krajních případech je schopen někoho bez výčitek zabít, pokud je to v zájmu všeobecného blaha. Během rané adolescence na sobě pozoroval poněkud zvýšený zájem o děvčata, kterých kolem něj bylo přeci jenom docela dost, a docela ho to děsilo. Netušil, že je to způsobeno horkou druidskou krví a všichni jeho příbuzní si tím dříve nebo později prošli taky, s různě trvalými následky, ale rozhodně se odmítl poddat pudům, protože každý správný rytíř je přeci oddaný jedné jediné princezně a on správný rytíř je, byť se občas mění v ne zrovna monogamní zvíře. Tohle divoké období ale nakonec odeznělo a kromě pár vzpomínek na velmi živé, velmi nepublikovatelné sny z něj nemá žádné trvalé následky. Ačkoliv si stále ještě nosí punc katolíka, nikdy v Boha nevěřil, nevěří a asi ani věřit nebude. Díky Finnianově vlivu sice lehce pošilhával po severském pohanství, ale zůstal skeptickým agnostikem. Do kostela v Derry chodil, protože nechodit znamenalo být exkomunikován z exkomunikované komunity, ovšem v katechismu má trochu guláš, dnes ještě větší než dřív, a nemá zájem to měnit. Co se národnostního cítění týče, moc vážně to nebere, ale táta ho učil, že je Ir, ač má v papírech něco jiného, a ať na to nezapomíná. Jelikož pochází ze Severního Irska, kde drtivou většinu jídelníčku tvořily zemiaky a chleba, je i dnes schopen sežrat naprosto cokoliv, hlavně aby toho bylo hodně. A protože výchova druidem se někde projevit musela, považuje teď Flann za největší laskominy smažené včely, škorpióny v medu, pečené hady a další mňamky, na které se průměrný Brit bojí i podívat a které rozhodně nesmí jíst doma před Aurorou.

Z příbuzenstva získaného svatbou stojí za zmínku zejména švagr Septimus Strange (*1962), Aurořin bratr, se kterým se Flann během studia v Bradavicích moc nemusel, ale postupně se naučili jeden druhého tak nějak snášet a teď se moc nevídají, protože je z něj cestovatel a pořád se někde courá. Tchyni Marion, obliviátorku, a tchána Nathaniela, mudlovského policistu, však vídá mnohem radši, to je jasná věc.
Z matčiny strany pak stojí za řeč pouze strýček Myles (*1932), který je mudlovským knězem v Belfastu a od kterého si Flann v dětství vyslechl nejedno kázání ohledně všeobecné škodlivosti žen. Matčiny rodiče nikdy neviděl a neuvidí, protože padli za oběť bombovým útokům Irské republikánské armády. Z otcovy strany je širší příbuzenstvo výrazně košatější a patří do něj mimo jiné:

• Dědeček Séamus (*1910) a babička Brónach (*1913), otcovi rodiče, které vídá stejně jako další, vzdálenější příbuzenstvo prakticky výhradně při klanových sešlostech. Babičku má výrazně radši než dědečka – jednak je geniální kuchařka a její kaštanové pyré nemá konkurenci, druhak ho na rozdíl od dědy neproklela kletbou chudochromozomovitosti za to, že se zapletl s čarodějkou, a vlastně mu jeho malou rebélii tak trochu schvaluje. A ačkoliv je na svatbu pozval oba, dorazila jenom ona, s kotlem kaštanového pyré...
• Strýček Aengus (1931 - 1976), druid, u kterého Flann strávil část prázdnin roku 1974 a od kterého vyslechl nejedno kázání ohledně všeobecné škodlivosti moderní techniky. V červnu 1976 zemřel při potyčce se Smrtijedy a jeho hůlka byla v souladu s druidskými tradicemi zasazena v klanovém hájku u Dungloe.
• Strýček Troightheach (*1950), otcův bratranec a učitel lektvarů v Bradavicích. Flann ho už předtím letmo potkal na pár klanových sešlostech, sdílí jeho zálibu v koťátkách, pokrmech z ryb a Brianně a většinou ho viděl na souši, takže proti němu rozhodně nic nemá. Zejména od doby, kdy nastoupil jako učitel v Bradavicích a v případech nouze mu půjčoval hůře dostupné ingredience. Na svatbu byli on i jeho plus jedna přirozeně pozváni taky a Flann se pak stal kmotrem jednoho jejich vydřete.
• Strýček Cathair (*1937), otcův bratr žijící v Německu, a zejména jeho žena Gertruda, u které trávil prázdniny roku 1970. K jeho morbidní radosti se to napřesrok neopakovalo, protože se předávkovala kokainem, za což ale opravdu nemohl.
• Teta Meara, otcova sestra, jejímž synem je Flannův zřídka vídaný bratranec John Gallagher (*1967). Bratranec nejen jeho, ale i Maeve Cooperové rozené Gallagherové (*1962), se kterou sedm let chodil do školy a šest z nich netušil, že je vlastně jeho vyvdaná sestřenice. Přes stejnou větev je dost možná nějak příbuzný i s Caoimhe O'Donnell (*1971), ale to už by asi chtělo malovat strom.
• Strýček Ninian (*1935), další otcův bratr, díky jehož sňatku s Únou Ní Bhranagáin je Flann de facto příbuzným současného irského veledruida Brághadacha Ó Branagáina (*1929), čehož drze využil, když si u něj řekl o pár lekcí pokročilé theriantropie a pak ho taky pozval na svatbu. Naopak za docela velkou věc by považoval to, že je podobně nepokrevně, ale průkazně příbuzný se Svenem a Briannou O'Malleyovými (*1962), ovšem o téhle cestičce rodokmenem nikdo z nich netuší a je fakt dlouhá, takže to, k čemu málem došlo na jistém ostrůvku v Tichomoří, by vlastně ani nebyl incest. Podobně neznámým členem rodu je pak bývalý bradavický učitel přeměňování Wei-Ding Sun (*1959) s dcerou Lyrou (*1984), který je Finnianovým nemanželským synem a tedy Flannovým bratrancem, což dělá z profesorky Mei-Xiang Bellové rozené Tylerové (*1955) jeho něco jako tetu, asi?
• Od roku 1982 se sem dá počítat i Flannova nová macecha Ciara O‘Fearraigh rozená Hannigan (*1945), kterou ale navzdory tomu označení považuje za veskrze milou bytost. A samozřejmě také poloviční sestry Lara a Clara (*1983), jejichž návštěvy jsou vždy vítaným rozptýlením pro jeho vlastní děti.

Flann se narodil ve strašně vtipné době na strašně veselém místě, o čemž by asi bylo vhodné nejprve napsat pár řádků obecně. Severní Irsko, v tomhle případě konkrétně Derry, nepatřilo nikdy k místům, kde by člověk chtěl žít dobrovolně. Tuplem v případě, že měl tu smůlu narodit se rodičům, kteří měli tu smůlu narodit se rodičům, kteří měli tu smůlu, že jejich rodiče byli možná trochu katolíci. Skutečný a aktuální stav věcí totiž zajímal málokoho a Flannovi rodiče, a ostatně i on sám, byli odsouzeni k životu v nejnižší sociální vrstvě, pěkně pod botami protestantů, kterým město patřilo už někdy od konce sedmnáctého století.
Seamus O'Fearraigh měl možnost se z tohohle marasu poměrně elegantně dostat – jakožto potomek dlouhé řady druidů z celého Irska dostal příležitost studovat magii a rozvíjet svůj dar. K nelibosti rodičů tak ovšem učinil na škole v Bradavicích, nikoliv na tradiční druidské střední, stal se relativně úspěšným alchymistou a svými lektvary si zajistil silně nadstandardní živobytí: pracoval v lékárně, míchal mastičky mudlům a pro prověřenou klientelu měl pod pultem i pár věcí, které rozhodně nebyly stvořeny k léčení. Se zbytkem rozvětveného rodu se víceméně rozešel, vídal jen některé tolerantnější členy a jen o svátečních příležitostech, ale rozhodně si nestěžoval.
Naproti tomu Claire MacNamara byla vysloveně odsouzená k životu v typické bídě katolického obyvatelstva Londonderry. Seamuse potkala začátkem roku 1960, když si v jeho lékárně kupovala dezinfekci na rány, které utržila od milých hochů od Royal Ulster Constabulary, a až překvapivě si padli do oka. Slovo dalo slovo, debatu o počasí vystřídala debata o těch zatracených Briťácích a návštěvu si ještě párkrát zopakovala, většinou s novými zraněními.
Následovala spořádaná katolická svatba, spořádané katolické početí, spořádaný katolický porod a na světě byl Flann, vlastně celkem spořádané katolické dítě. Malá rodina stále žila jen z otcova příjmu, takže to nebyla žádná sláva, a pod přísným dohledem protestantské „policie“, takže se těžko divit, že se oba a rádi zapojili do klíčící iniciativy za občanská práva. Až o dva roky později se do věcí vložila poněkud zdeformovaná IRA s minimem přívrženců, ale s dostatkem bomb, a na průšvih bylo zaděláno.
Zatímco Seamus jejich násilné metody úplně nezavrhoval a občas jim nenápadně půjčil nějaký ten očarovaný trinitrotoluen, Claire, která o jeho kouzelnickém umu skoro nic nevěděla, je ostře odmítala. Oba byli u založení NICRA a všemožně se snažili, aby jejich syn vyrostl ve svobodné a tolerantní zemi, a počínání Irské republikánské armády tedy přirozeně vnímali jako příliš riskantní hazard se životy nevinných lidí. V hnutí za občanská práva, které by se s trochou nadsázky dalo považovat za irské hippies, pochodovali jako zjednaní, rozdávali letáky, malovali po domech a hodně, hodně zpívali. Naneštěstí pro všechny přítomné se situace už jenom zhoršovala, proti pochodujícím se zvedli ozbrojení Unionisté a násilí se stalo denním chlebem. Flann si tak nezřídka hrál v něčem, co připomínalo válečnou zónu, mezi vraky aut a s cihlami. I tam si ale našel kamarády, z nichž značná část na tom byla ještě mnohem hůř než on.
Definitivní krize přišla 30. ledna 1972, kdy se celá rodina účastnila pochodu demonstrantů v Derry, který měl být sice pod bedlivým dozorem britské armády, ale víceméně tolerovaný. To, jaký masakr se tam během Krvavé neděle odehrál, je asi lepší si dohledat někde v objektivních zdrojích, protože chlapec si odtamtud odnesl suverénně největší trauma za celý život. Ještě hůře to ale snášela Claire; v zásahu britských vojáků viděla neodpustitelnou zradu, která de facto zničila celá léta snahy hnutí za občanská práva a nahnala do řad IRA davy dychtivých dobrovolníků. Vidina toho, že bude násilí ještě eskalovat, ji nakonec dohnala k sebevraždě.
Seamus se hned po spořádaném katolickém pohřbu rozhodl k radikálnímu kroku, který lze ale vzhledem k okolnostem celkem chápat: Využil svých konexí na magický svět, odstěhoval se se synem z Derry a doufal, že v Londýně na všechna příkoří minulosti snáze zapomenou. Vzhledem k tomu, kolik času pak věnoval shánění byť nejpodřadnější práce, nebyl zas tak daleko od pravdy.
Flann rovněž nezapadl nejlépe. Škola, do které měl nastoupit, sice nijak nediskriminovala vyznáním, ale jakožto jeden z nejchudších studentů to taky neměl lehké. Když se navíc přičte fakt, že vnímal většinu svých spolužáků jako děti těch Briťáků, co po něm před pár týdny stříleli, je skoro s podivem, že se z něj nestal třídní grázl. Flann se tak nějak uzavřel do sebe, sem tam na sebe vzal nějaký průšvih a pomalu se seznamoval s novým městem a novou kulturou pěkně odspodu.
Naštěstí mu brzy nějaká divná sova přinesla jakýsi dopis, u jehož otvírání se na něj otec díval hrozně divně, takže všechno ještě mohlo dobře dopadnout.

Příjezd do školy čar a kouzel byl pro něj hozením neplavce do hluboké vody. Netušil, která bije, všechno pro něj bylo nové a přinejmenším divné, ale nezbláznil se a začal se pilně učit. Objevil velkou zálibu v bylinkářství a vaření lektvarů, jeho ideálem se stal Merlin, díky němuž ani neměl problém se svým zařazením do Zmijozelu, a navzdory snaze být takovou tou nenápadnou šedou šprtomyší se celkem proslavil tím, jak jednomu natvrdlému praktikantovi sežral hada.

Na prázdniny 1974 mu táta vymyslel špicovou brigádu při famfrpálovém mistrovství v Peru a slíbil mu, že ho seznámí s některými příčetnějšími příbuznými v druidí komunitě, což udělal. Toho poznávání bylo možná na Flanna trochu moc, ale na druhou stranu se toho spoustu dozvěděl o některých hodně obskurních bylinách a taky si pod dohledem strýčka Aenguse procvičil odzbrojovací kouzlo.

Druhý ročník zahájil odpočatě a nebýt toho ošklivého výnosu ministerstva kouzel o anulaci smíšených svazků, který přiměl jeho otce přejít do protiútoku, asi by si neměl na co stěžovat. Kvůli bodům se začal zajímat o famfrpál, ale i nadále věnoval většinu své pozornosti lektvarům a snahám sehnat si v Bradavicích obouruční meč a koně, nebo aspoň poníka.
A taky potkal Auroru.
Školní pohár opět vyhrál Zmijozel, tentokrát s jeho mnohem větším přispěním. Kromě asi nejdramatičtější události, kdy se jeho otec stal hledaným zločincem a Flann byl svěřen do opatrovnictví islandskému strýčkovi, se ale staly i docela obyčejné věci. Chtěl ochutnat netopýří slezinu, zaútočil na trolla, šel na Halloween za Doktora, připletl se k rasové přestřelce ve velké síni, zachránil Leslie před zásahem potlouku, normálka. Před odjezdem do Londýna pak od Ariany dostal kotě a než se nadál, byl se strýčkem na Islandu.

Většinu prázdnin strávil buď na sopečném ostrově, kde se učil číst a psát runy a taky nějakou tu teorii k přežití v divočině, nebo v Bradavicích na dřevárně, kde hrál sira Tristana, svým mocným mečem ztrestal akromantulí mládě a byl plně v charakteru bodnut do zad Mordredem. Mistrovství světa ve famfrpálu si tentokrát nechal ujít a už se těšil na další školní rok a na Auroru, protože jinak všechno stálo fakt za starou belu.

První šok se konal hned na zahajovací slavnosti, kde spatřil strýce mezi novými bradavickými praktikanty. Střet ani boj o teritorium se samozřejmě nekonal, Flann naopak brzy zúročil získaný úvod do runopisectví a účastnil se spolu se strýcem a bandou dobrodruhů přežívacího výletu na Sibiř. Poprvé šel na ples, s Aurorou, a celkově si rok navzdory plíživé občanské válce docela užíval. Ochutnal drmolící dryák, pomáhal obarvit dalekohled profesora Rodwella na růžovo, nadále byl dost aktivní ve famfrpálu a pomalu se začal připravovat na NKÚ, protože prostě chtěl dopadnout dobře.
A i když se Zmijozelu vůbec nedařilo, jemu to bylo docela putna.

O prázdninách se se strýcem podíval do Namibie, sám do Egypta na mistrovství světa ve famfrpálu a účastnil se setkání klanu u příležitosti symbolického pohřbu Aenguse Ó Fearradhaigho. Auroře bohužel moc nepsal, protože výbuch nedaleké sopky dost komplikoval poštu, ale dostal osla a vlastně si neměl na co stěžovat. Taky konečně zjistil, že existují bystrozoři, a přišlo mu to jako džob snů.

Cestou do Bradavic dal pěstí Andymu Brownovi z Mrzimoru, neboť se tento nehezky zachoval vůči Anabelle, ale jinak pro něj nový rok studia nezačal nijak dramaticky. O otci pořád neslyšel ani drb, ale se strýcem a partou nadšenců opět vyrazil na výcvik přežití, tentokrát na Floridu, na jedné hodině obrany proti černé magii se mu povedl tak parádní patronus, že málem mohl napsat drabble, a nebýt jistého famfrpálového tréninku, v klidu by se připravoval na zkoušky a tak. Na tom tréninku ho nicméně převálcoval zeleným gammalektvarem přeměněný profesor Hulkern a Flann se ocitl na marodce, kde Auroře vyznal lásku a upadl na měsíc do kómatu, načež si skoro nic nepamatoval. Probudil se v den plesu, zatancovali si aspoň na ošetřovně a on mohl vesele začít cvičit, aby nabudil ospalé svalstvo, v čemž mu měly pomoci strýčkovy doplňky stravy: súdánské křupky (čti: smažené kobylky), islandský sirup (čti: rybí tuk) a sem tam nějaké to medové lízátko se škorpiónem na zajezení. Členovcům obecně přišel dost na chuť, nikoliv však kouření ani alkoholu, a že o příležitosti nebylo díky ne tak docela legální černé hodince v knihovně nouze.

Zmijozelu tento rok štěstí celkem přálo a navzdory silné konkurenci Nebelvíru získali nejen pohár famfrpálový, ale i školní, nicméně Flann měl mnohem větší radost z toho, že se mu povedlo na výpravě s profesorem Wellsem zachránit Auroru od ďasovců, ďasů a kýho čerta. Prakticky celé prázdniny pak strávil mapováním Islandu z oslího hřbetu nebo kopáním svého vlastního druidského hájku, jen na týden si se strýcem skočil na výlet do jižního Pákistánu, a docela koukal, když se za Finnianem ve srubu stavila jedna nečekaná návštěva. A protože konečně splnil zákonné podmínky, stal se oficiálně islandským občanem.

Po jízdě vlakem, kde společně s Julií Meadows a bratry Faustovými naplánoval výpravu za zviditelněním testrálů, zjistil, že strýc přijal nabídku na post kolejního ředitele Nebelvíru, a nebyl pobaven. Rozhodně z toho ale nedělal velkou věc a vrhl se na učení jako drak, protože NKÚ už tentokrát byly fakt za rohem. Kromě dalších pokroků ve studiu zvěromagie se učil ještě přemisťovat, málem strašlivě pohořel v hrách profesora Aubreyho a účastnil se dalšího kurzu přežití, tentokrát v Osvětimi. Fazolky dřímalky, které získal za účast v hrách, zasadil v bažině nedaleko zakázaného lesa a veškeré kapesné utratil za hnůj měsíčníka, takže před prázdninami byl sice švorc, ale v září se mu to vrátilo i s nemalým výnosem. Ještě na podzim tajně založil bradavickou kapelu Expecto Punkeros, protože myslel, že je to známka punku. Přes Vánoce znovu zůstal ve škole, pozval souběžně s plesem Auroru na kakao do klubovny, daroval jí onen amulet z mamutího klu a během tance pod jmelím ji konečně políbil. Na tvář, trumbera. Na jaře se mu pod dohledem Aarona Pärnoji konečně povedla úplná přeměna v medojeda, takže měl o jarních prázdninách co dělat, a pak přišly NKÚ a finále famfrpálového turnaje, kde hrál Zmijozel o třetí místo. Zápas vyhráli, nejspíš díky potvoředpoře od nebelvírů v čele s Amarillou, a na jeho konci dostal od Patricka kapitánské frčky, s čímž se smiřoval docela dlouho. Na NKÚ se připravoval už zhruba tři roky, takže dopadly velmi slušně, a i když Zmijozel rozhodně nevyhrál, Flannovi to bylo putna.

O prázdninách se s Finnianem podíval do Etiopie, kde potkal Amarillu II., nasbíral nějaké ty další ingredience a ve zvířecí podobě ulovil pár dikobrazů. Opět dost cestoval na oslovi po Islandu a stavil se v Londýně s registračním formulářem ke zvěromagii.

Nějakou dobu před odjezdem do Bradavic se aktivně zapojil do epidemie dračích spalniček, které si na Island přivezl z klanové sešlosti v Irsku, a ve vlaku byl tedy zelenější než obvykle. I letos vyrazil se strýcem na školní výpravu, tentokrát do Afriky, a moc si to užil, tedy až na ten požár savany a neschopnost se přeměnit z medojeda zpátky na člověka a tak. Ačkoliv se chtěl od famfrpálu spíš distancovat, kapitánské povinnosti plnil svědomitě, hledal za sebe náhradu a při pikniku se strýčkem Troightheachem se u jezera opil ciderem. Ani fakt, že dostal prefektský odznak, mu pak nemohl zabránit v provedení dlouho plánovaného experimentu, kdy do bradavického vodovodního zdroje vypustil tři sudy vlastnoručně uvařeného lektvaru euforie. Následující den patřil k nejveselejším v dějinách školy, stihli během něj neotřelý famfrpálový trénink s množícími se zlatonkami a úspěšnou resuscitací téměř utonulé Anabelle a on sám se pak neúspěšně pokusil dohodit Septimovi holku, přesněji Amarillu Harding. Krátce po sedmnáctých narozeninách si udělal papíry na přemisťování, ve chvílích volna učil Auroru patronovo zaklínadlo, jakožto poděkování za složené zkoušky z věštění a přeměňování, a na plese, kde hráli s kapelou jako zlatý hřeb večera, se konečně dostali trochu dál než k puse na tvář. Na tom samém plese, na který s Anabelle uvařili Flaviovi mnoholičný lektvar, aby se mohl vydávat za Septima a jít s Amarillou. Což velmi nevyšlo, ale snaha byla. Poté, co měla Aurora jistou ošklivou nehodu na hodině Obrany proti černé magii, chtěl chvíli zničit profesora Dragomirova, ale zavčas pochopil, že za to soudruh vlastně nemůže, a jen si ho od té doby pořádně hlídá. Rovněž při té příležitosti věnoval Auroře veškeré léčivé bláto dovezené z Everglades v naději, že jí pomůže zahladit jizvy, ale moc to nevyšlo, ne že by ji kvůli tomu považoval za nějak méně krásnou. V březnu se účastnil bylinkářské výpravy s profesorem Radagalskim a díky profesoru O'Shanleymu dostal jeden docela lukrativní nápad, takže od výpravy do lesa šetřil na pozemek, kde by mohl chovat jednorožce a dikobrazy, a stan. Poté, co Zmijozel vybojoval třetí místo ve famfrpálovém poháru, vzal tým do hospody a zbavil se tam frček podle hesla „co se stane v Prasečí hlavě, to zůstane v Prasečí hlavě“.

Zmijozelu tentokrát školní pohár unikl o mizerných deset bodů, ale Flannovi to bylo celkem buřt a když pak během prázdnin pozval Auroru na Island, na nějakou školu dočista zapomněl. Kromě toho se podíval na Wrangelův ostrov, kde mu bratránka málem sežral lední medvěd, a do Afriky, kde si vydělal pár peněz na zamýšlený podnikatelský záměr. Mistrovství světa ve famfrpálu si nechal ujít, stejně tak jakékoliv návštěvy Příčné, a na poslední rok studia v Bradavicích se těšil o to víc, že mu během prázdnin přišla obálka s odznakem primuse.

Rok to nebyl úplně nejlepší, ale Flann si ani teď nestěžoval. Snažil se být co nejlepší primus, načapal Svena s Andrewem v klubovně a zjistil, že je Maeve jeho sestřenice. I letos se se strýcem a několika zájemci vydal na výlet, tentokrát na tajuplný ostrov v Pacifiku, kde čelili pirátům a vybuchující sopce, kde nakonec dostal odměnu v podobě nádherné růžové perly a kde spal s Briannou. Vrátili se ale všichni, takže se mohl dál vesele připravovat na závěrečné zkoušky, sledovat, jak Zmijozel prohrával úplně ve všem, a i nadále chodil dost často běhat na vřesoviště. Ještě na podzim koupil za peníze z prodané perly kus pozemku na okraji Prasinek a průběžně tam chodil makat – zpočátku hlavně provádět terénní úpravy a zatloukat kůly pro budoucí plot. Protože Aurora byla v době plesu plánovaně u Munga, ani na něj nešel a radši se zašil v prefektské koupelně, kde se navzájem poněkud zaskočili s Carreen, při čemž měli dohromady přesně jeden kus oblečení. Vůdcovství Expecto Punkeros předal mladší generaci, konkrétně Vincentovi, a definitivně se rozhodl dělat OVCE úplně ze všech předmětů.
Na jaře odlovil hrabáka, jenž svou kleptomanií terorizoval školu, celé druhé pololetí makal na novém hájku, kam z květináče přesadil svůj ořešák, výbězích pro dikobrazy a základech pro srub a od té doby toho ví docela dost o betonu. A i když Zmijozel nakonec skončil poslední ve školním a třetí ve famfrpálovém poháru, jenom nad tím mávnul rukou, protože mu šlo především o výsledky vlastních zkoušek.

1980| Po poslední jízdě Bradavickým expresem se odebral na Island, sbalit si věci, rozloučit se a poděkovat za opatrovnictví, načež spolu s tetou, oslem a bratrancem (jemuž na rozloučenou daroval tu svítící ulitu ze dna Černého jezera) nasedl na trajekt a plavil se do Aberdeenu. On v rámci stěhování, teta aby doprovodila Fróðiho na nákupy na Příčné, když Finnian musel cosi řešit na ministerstvu. Na pevnině je doprovodil na vlak, sám vyrazil s oslicí a zavazadly přes vysočinu do Prasinek a během tůry si nejen osvěžil zásady přežití v horách, ale taky pořádně promyslel nejbližší budoucnost. Jakmile dostal výsledky svých velmi úspěšně splněných zkoušek, odeslal oficiální přihlášku k bystrozorům, zbytek prázdnin věnoval stavbě domu, skočil si do Afriky chytit prvních pár dikobrazů a s koncem léta nastoupil na náročný výcvik strážců pořádku. Během něj nejen párkrát zašel na pivo s mistrem Tremlettem, ale taky se seznámil s Rebeccou Aldwincklovou, díky níž a várce mnoholičného lektvaru se znovu podíval na strýcův kurz přežití, a celkově si to on i Tamsin určitě moc užili. Do Bradavic se podíval jen jednou, na koncert Expecto Punkeros, jinak se s Aurorou vídal zejména v Prasinkách. Srub pozvolna a navzdory sněhu dokončoval, krátce před kolaudací ho vybavil ochranou v podobě Fideliova zaklínadla, přičemž strážením tajemství pověřil Maeve Gallagherovou, a než se zima přehoupla v jaro, absolvoval několik soukromých lekcí pod dohledem irského veledruida, kterému za to slíbil prvorozené jednorožčí hříbě.

1981| Srub byl úspěšně dostavěn, zkolaudován a skryt před zraky nepovolaných, včetně Fróðiho, ovšem to byl pro Flanna teprve začátek. Na jaře zasel spoustu mrkve pro dikobrazy, kteří se prozatím nemnožili, a pro jednorožce, které chtěl v létě začít vábit, ale jinak se věnoval převážně dokončování bystrozorského výcviku. Zkoušky složil úspěšně, stejně jako Aurora, která se na začátku prázdnin konečně nastěhovala do jeho srubu a mohla odtamtud začít dojíždět do nemocnice U svatého Munga kvůli své lékouzelnické nadstavbě. Jejího nastěhování pak využil k tomu, že ji jedné obzvláště krásné noci vytáhl do připravené obory a... nalákal tam na ni prvních pár jednorožců. S žádostí o ruku ještě počkal, nicméně stihli dovolenou v Jugoslávii a on sehnal levnou Ladu Nivu z druhé ruky, která mu dlouho stála v garáži, protože neměl čas si udělat papíry.

1982| Flann začal fungovat jako plně vyškolený bystrozor, sem tam zhmoždil nebo zesměšnil nějakého toho zlouna, věnoval se kultivaci okolí srubu a vypomohl s jednou hodinou bylinkářství v Bradavicích. Celé jaro se nedělo nic zajímavého, snad jenom to, jak kvůli pracovnímu vytížení nemohl být povolán k zásahu v zámoří a místo toho potkal v Londýně Flavia, ale začátkem léta se byl podívat na svatbu Maeve a Matta a dočkal se prvního přírůstku v oboře, což byla taková pěkná předzvěst toho, co bude dál.
Když totiž Aurora dostudovala lékouzelnictví, požádal ji o ruku a o slunovratu se vzali v nepoužívané druidské svatyni na okraji Inverness. Pozváno bylo docela dost lidí včetně několika bývalých spolužáků a irského veledruida, ale z tátovy strany přijela akorát babička a strýcova rodina; velkým překvapením pak byla přítomnost jakéhosi podivného váguse, z nějž se později vyklubal Seamus pod vlivem mnoholičného lektvaru. Docela pěkně si s Flannem pokecal, pozval ho na svatbu svou a nasadil mu pár brouků do hlavy v tom směru, jestli by nechtěl taky přiložit ruku k dílu a bojovat za správnou věc. A Flann sice chtěl, ale protože se bál o ženu, nechtěl zatím blbnout a jenom za mocného skřípání zubů sledoval, co se to všude kolem děje.

1983| Protože se svatební noc vydařila, měl brzy o starost víc a sledování nepokojů ve světě šlo tak trochu na druhou kolej. Flann především vybavil svůj srub dalšími ochrannými kouzly, co kdyby to náhodou bylo potřeba, stal se zdravě paranoidním a většině kolegů přestal věřit i nos mezi očima. Ještě nějakou dobu poté, co ministr dost podezřelým způsobem získal téměř absolutní moc v království, zůstával zaměstnancem ministerstva, protože to bylo bezpečnější pro jeho rodinu a protože tak měl šanci se dostat k informacím, které by mohly zahýbat váhami sil, ale dlouho mu to nevydrželo.
V květnu 1983 se šel podívat na finálový zápas bradavického famfrpálového turnaje a byl tak u toho, když jednotka smrtijedů začala otevřeně šikanovat ředitele školy. Flann se společně s Aaronem a několika studenty postaral o to, že byli odraženi, a zatímco nad hradem byl vztyčován ochranný štít, on se o svou rodinu musel postarat sám. Obranná opatření byla naštěstí pečlivě udržovaná, a tak jenom přidal několik dalších prvků, omluvil se ženě, že asi taky přijde o práci, o komfortu ani nemluvě, a s pomocí Aarona kontaktoval a téměř okamžitě posílil Fénixův řád.
Zbytek roku byl tedy ve znamení bojů za práva nečistokrevných a Flann se sice zpočátku angažoval hlavně v okolí Prasinek, aby mohl v případě nouze rychle skočit domů, nicméně později se připojil k otci a zapojil se i do spojenecké invaze v den D. V poslední den války byl součástí diverze, která vytáhla do Příčné část obránců ministerstva, a po boku dalších hrdinů se postaral o to, že hlavní úderná skupina vyštípala ministra Tinkerbella z kanceláře i země.
Během oslav si pak zadělal na druhé dítě, nicméně i bez toho byl konec roku dost veselý, protože jakožto znovu přijatý bystrozor pomáhal naplnit Azkaban smrtijedy, co se odmítli vzdát.

1984| Jakožto veterán dostal v práci přidáno, což se mohlo docela hodit, protože už věděl, že bude záhy živit další mládě. Jeho otec přestal být kriminálníkem a stal se ministrem kouzel, což bylo taky fajn, a k dokonalosti chybělo už jenom málo. Flann se nadále věnoval chytání přeživších mizerů, ještě stále udržoval ochranná opatření na srubu, což se hodilo, snažil se vynahradit zvířátkům, ženě a Elliot těch pár měsíců odloučení a obnovil si status štamgasta v Prasečí hlavě.
Později se mu v lesíku trochu přemnožilo jmelí, ale poradil si s tím ještě elegantněji než s rovněž přemnoženými smutnicemi, doučoval Fróðiho lektvary a při té příležitosti toho spolu hodně probrali, od holek po muziku.
Absolvoval také služební cestu do Turecka, ale moc si ji neužil, a konečně si udělal řidičák, aby mu ta Lada v garáži neshnila.

1985| Nadále trávil hodně času v práci, ale protože už se nebál, že rozbije děti, taky se víc angažoval doma a občas vytáhl Auroru na nějakou tu společenskou událost. Mnohem častěji také zval lidi k nim do srubu nebo je navštěvovali, a to zejména Aarona a Maeve. Protože smrtijedi už ve volné přírodě vyhynuli, účastnil se jako bystrozor i méně nebezpečných akcí, například celních zátahů na pašované magické předměty. Odreagovat se i nadále chodil do Prasečí hlavy a během jednoho sanitárního dne tam narazil na Edwina Thawnea, s nímž se později ožral jak zákon káže. Podobně si moc dobře pokecal s Ethanem, bývalým spolužákem a chytačem jejich týmu.
V létě byl i s Fróðim na klanovém sletu a utvrdil se v přesvědčení, že to není nic pro něj, protože tam na něj pořád koukali jako na exota. Přestože údržba dikobrazího stáda nebyla vůbec snadná, rozrůstalo se pěkně a mohl začít pořádat zabíjačky. Zabil málem i Fróðiho, když mu proměnil auto v hipísáckou káru, a Vánocům mu pak dal super dárek, ale nebyl vůbec oceněn.

1986|

100%: Accio, Alohomora, Expecto Patronum (Aurořin kocour), Legilimens, Lumos (Maxima)/Nox, Wingardium Leviosa